UMĚT POMÁHAT TĚM POSLEDNÍM

0

Chmurné to bývá na nemocničních odděleních následné péče. Většinou pacienti dříve narození, bezmoc, nemohoucnost, v mnoha případech již pouhé čekání na konec, který dlouhodobě a těžce nemocní často i rádi přijímají. Odcházet v klidu, smíření, s pocitem vyrovnání se s životem i s lidmi, pokud to jde s klidem v duši a dobrou náladou. Právě to poslední na těchto odděleních vidět většinou není. Lékaři a sestry, snažící se zachovat životní funkce, starost o to, aby se pacient alespoň trochu najedl a byl v čistotě. Zápřah po celou službu, ne nadarmo se na tato oddělení personál moc nehrne. Musíte být vnitřně přesvědčeni, že babičkám a dědečkům i mladším dlouhodobě nemocným pomáhat chcete, jinak je lepší dělat něco jiného.

Iva Vacardová. Svým letním příchodem do turnovské nemocnice na oddělení následné péče vzbudila poměrně hodně zaslouženého rozruchu. „Odborně se mému pracovnímu zařazení říká gerontoterapeut, dělám i takzvanou nefarmakologickou léčbu pacientů. Posledních dvanáct let denně pracuji s geriatrickými pacienty, často prožívám jejich smutné příběhy. Hlavně jejich pocity odloženosti, strach z neznámého, strach před stěhováním do domova důchodců. Já ale nechci, aby rezignovali a čekali na smrt. I z drobností se člověk může stále radovat,“ říká Iva Vacardová a její životní optimismus a víra v dobro člověka z ní přímo vyzařují.

201610111019_oso_116_016_pnt

Jen si to představte, dlouhodobě těžce nemocní, někdy i s postelí jsou sestěhováni do společenského prostoru na oddělení. Muzikant, který zde má shodou okolností hospitalizovanou maminku, rozbalí klávesy, zapojí mikrofon a reproduktor a spustí: Do lesíčka na čekanou šel… a oči babiček se při vzpomínce na mládí rozzáří, další a další písničky už zpívají společně, někteří se odhodlají i k tanci. Atmosféra prostoupená vzájemným porozuměním, vřelost, radost ze společné pěkné chvilky.

201610111019_oso_117_016_pnt

„Takováhle setkání pacientům doslova vnesou optimismus do dalších dnů a nastartují je i k zásadním rozhodnutím. Pro někoho třeba pocit, že musí do domova důchodců, je hodně stresující, my jim ale ukazujeme, že i tam ještě mohou zažít spoustu pěkného. Proto se například snažíme, aby klienti ze sousedního domova důchodců k nám na oddělení chodili, aby ostatním usnadňovali těžké rozhodnutí, kdy se musí smířit s tím, že se už domů nevrátí,“ vypráví Iva Vacardová. Ta je nadšená, jak její návrh na spolupráci oddělení nemocnice a domova důchodců přijali její nadřízení, protože bez pomoci mnoha lidí to prostě nejde. „Týmově se zapojili dva ergoterapeuti z nemocnice a ergoterapeuti s aktivizačními zaměstnanci Domova Pohody. Spolupráce je nastartována. Máme už i pravidelné skupinové terapie. Jde nám o důstojné stáří i důstojný odchod. Nic víc, nic méně,“ dodává.

Související články (celkem 120)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.