Na věžních hodinách odbíjí půlnoc. Srpnová sobota se překlápí do neděle. Sedíme ve ztemnělém kostele v Neratově v Orlických horách. S námi asi deset dalších lidí. Mlčíme. Zakloním hlavu a prosklenou střechou kostela vidím hvězdy. Nad oltářem svítí „věčné světlo“. Je to chvíle, která může trvat několik minut stejně jako několik hodin. Intenzivní pocit čehosi, co přesahuje naše bytí. Vysvětlit nelze, spočítat nelze. Žádná poučka na to není. Nepřenosný zážitek.
V Neratově se kostel nezamyká 24 hodin sedm dnů v týdnu. V nedělním časném ránu nepřekvapí, že kolem fary spali lidé pod širákem, na parkovišti ti movitější v „bydlících“, my starší třeba v pokojích U Proroka, nebo přímo na faře.
Zaplněný kostel při dopolední nedělní mši svaté. Přicházejí věřící i hledající, neratovský kostel se stal v posledních pár letech fenoménem pro všechny věkové i zájmové skupiny lidí. Zastaví se cyklisté v pestrobarevných dresech, místo nebývale přitahuje motorkáře. Turisté s batohy a trekovými holemi. Svátečně oblečení lidé, saka a kravaty. Děti v kočárcích, lidé na vozíku. Takovou směsici těžko jinde vidíte.
My -sátníci jsme v menšině. V kostele při nedělní mši převažují mladí a rodiny s malými dětmi. Všechno je dovoleno. Pláč dítěte, že se všichni otáčejí, a kněz nehne ani brvou. Naopak. Na konci mše vyzve děti v kostele, aby šly k němu. Drží se za ruce, udělají kolečko kolem oltáře, emotivní reakce. Dívám se letmo kolem sebe, někteří přítomní se neubrání slzám.
Sám jsem naměkko, když tenhle výjev fotím. Ano, tohle je (katolická) církev 21. století. Jak se svět kolem nás stává stále nečitelnějším, nebezpečným a nevyzpytatelným, možná by lidé chtěli zaklepat na i dveře kostelů, a ne na dveře psychiatrů, kteří si na ně udělají čas až po půlroce po objednání a mnohdy nenabídnou stejně nic víc než Lexaurin. Lidé chtějí poprosit o radu, či o pomoc. Hledají vlídné slovo a útěchu. Někdy stačí jen tak v klidu v kostele posedět a utřídit myšlenky, oprostit se od vnějšího světa.
Ne v Česku. Česko je země zamčených kostelů.
Někomu jsou kostely „šuma fuk“, pro jiného představují jen památkové objekty. Já kostely potřebuji k životu. „Zájemci přec mohou přijít na mši svatou, my je z kostelů nevyháníme,“ zní omluva většiny zejména katolických duchovních, kteří se jinak strachují, že by zloději sebrali i to poslední cenné, co zůstalo. Nevím, myslím, že ne, ale teze o zamčených kostelech bohužel platí i pro ostatní církve.
Přemýšlím, proč se třeba do kostelů v Turnově dostanu jen za odměnu. Ano, mohu přijít na bohoslužbu, v létě mohu jít s turisty prohlídkový okruh, v adventní době zajít na koncert. Že bych si sem ale sedl jen tak na pár minut v průběhu roku? To narazím na zamčené dveře. Nejsem vítán. A že je třeba kostel sv. Františka zamčený i o Vánočních trzích, kdy je náměstí plné lidí, kteří si vzájemně přejí krásné a požehnané svátky? Tomu nerozumím. Otevřených kostelů je v našem okolí minimum, ale jsou. Po celý rok je otevřený třeba kostel sv. Jakuba na náměstí v Jičíně, také rovenský pan farář se snaží, alespoň posedět za mříží můžete v poutním kostele v Bozkově.
Jinak dle mého nejen katolická církev promarnila svůj čas. Zamčené kostely nové věřící nepřivedou, a jít na mši a neznat ony „rituály“, to se třeba někdo i obává vstoupit, a já se mu nedivím. Duchovní většinou až na výjimky zmizeli z veřejného života. Opravdu je mně to líto, líto hlavně v dnešní době, kdy se lidé ztrácejí ve světě plném nepředvídatelnosti a násilí, ztrácí půdu pod nohama. Netvrdím, že tohle všechno zachrání kostel a „Zdrávas, Maria“, ale církve by měly být rády za každého hledajícího. Zapomněly na své poslání?
Ale dost stýskání, naději dává právě kostel v Neratově, kde jsme my -sátníci byli onu srpnovou neděli v menšině. Dobrou zkušenost máme z letošních prázdnin i z druhé strany republiky – z Chebu. Tamní impozantní gotický kostel v centru města jsme našli kupodivu otevřený. Když jsme se zorientovali, všimli jsme si dvou tří lidiček, chodících kostelem. Nebyli to hlídači, kteří jako v supermarketu sledují, jestli si nějakou sošku nedáváte pod 
bundu, byli to průvodci. Velmi milé setkání, nevnucují se, když si chcete povídat, povídají si s vámi, dozvíte se mnohé zajímavosti z historie i třeba ze současnosti farnosti. Když o povídání nestojíte a chcete být jen sami se sebou, respektují to.
Tak až zase budou v Turnově Vánoční trhy a kostel bude zalígrovaný, tak se nabízím do služby. Třeba by se takových nás našlo víc. Kostel je přece pro lidi, nebo ne?
Pozn.: Neratovský kněz Josef Suchár by měl letos o státním svátku 28. října na Pražském hradě obdržet z rukou prezidenta republiky řád TGM. Bude v dobrých rukou!