Moje máma zjistila, že jsem v neděli dojel na internát, až teprve v pátek, když jsem se vrátil domů. Telefon jsme neměli a psát lístek jsem tehdy nepovažoval za nutné. To teta Květa napsala vždycky. V pondělí hodila v Hrádku nad Nisou do poštovní schránky koresponďák: „Jarčo, čekej mě v sobotu na oběd.“ A moje máma se ve čtvrtek dozvěděla, že se v pátek musí pokusit v řeznictví koupit, resp. vystát frontu na nějaké maso, protože teta králíky, které jsme většinou jedli my, moc ráda neměla. A v sobotu dopoledne jsem na turnovském nádraží čekal tetin příjezd. Přes to nejel vlak, prostě jsme měli program na víkend daný tetou.
Už jsou obě dávno tam nahoře, novou dobu už pořádně nestihly. Počítač viděly, e-maily moc nechápaly, ale braly je jako fakt. Moje máma a teta Květa. Teta byla starší a nad mladší sestrou měla patronát, protože to kdysi jejich mamince slíbila. A tak bylo běžné, že na vlak se chodilo nejméně o hodinu dřív, a když se například obě setkaly v Liberci v kavárně nahoře v Ještědu a potom se každá rozjížděla opačným směrem, nechala si teta ten svůj vlak do Hrádku ujet, protože se musela přesvědčit, že Jarča v pořádku sedí ve svém vlaku. Pak ji druhý den poslala lístek, jestli dobře dojela. A po týdnu z lístku od mojí mámy zjistila, že dojela dobře. Z dnešního pohledu úsměvné.
Dnes máme super vymoženosti, vidíme „zeleně“ své „přátele“ na sítích, máme vynález v podobě e-mailů a další komunikační možnosti. Nevím, jestli by si nyní máma s tetou dopisovaly častěji. Myslím ale, že to zásadní, že si budou odpovídat, by držely i v elektronické době.
Možná za to mohou sociální sítě, já je v podstatě opustil, protože mě moc nezajímalo, kdo co vaří k obědu a kde byl na výletě, či názory lidí, kteří mají potřebu ostatní anonymně přesvědčovat o své pravdě, aniž by měli patřičné vědomosti. Ona plytkost a bezbřehá, dost často zlá anonymita mně nedávaly smysl, že bych u sítí měl trávit drahocenný volný čas. A tak si stále jako hlavní komunikační kanál držím e-mail. Už třeba pro jeho stále velký komunikační potenciál a větší stupeň zabezpečení vlastní komunikace.
Jedna věc mě v poslední době hodně trápí. Ještě „před covidem“ bylo normální, že si lidé na e-maily odepisovali, že děkují i za přílohy – v mém případě většinou za fotky. To v posledních letech úplně z komunikace zmizelo. Když někomu posílám fotky přes úschovnu (a je to třeba i zakázka za peníze!), tak zjistím, že je dostal, jen když se podívám, že si fotky stáhl. Na e-maily se dnes prostě neodpovídá. Nevím proč. Já to považuji za neslušné, proto vždy po obdržení e-mailu pisateli napíšu alespoň krátce, že děkuji za jeho čas, e-mail mám a budu se mu věnovat hned, jak budu mít chvilku.
Neodepsat bych považoval za stejnou neslušnost, jako je nedochvilnost. I nedochvilnost je neúcta k práci a času druhých lidí.
Ale zpět k e-mailům a odpovídání. Vždycky si vzpomenu na tetu Květu a moji mámu, že jim stálo za to poslat lístek, že je ta druhá v pořádku, i když se informaci dozvěděly za týden. My máme zpětnou vazbu hned, ale pisatel nám nestojí za to, abychom mu dali vědět…