Zpočátku mně to přišlo jako dobrý nápad, komunikovat na sítích se známými, případně si vytvořit seznam přátel nových (většinou popravdě spíš „pseudo“, ale to jsem na začátku nevěděl). Pak jsem se ale před lety přistihl, že u facebooku trávím až moc času na úkor něčeho jiného, daleko smysluplnějšího. Jak manželka říkala, to je čas, který bych měl věnovat třeba jí. Pravda, chápu, že lidé chtějí být vidět a něčím se třeba ve své bublině pochlubit, ukázat, co mají rádi, co neradi, koho snášejí, či nesnášejí. Potom to ale přerostlo do rozměrů, které už vytváří závislost a paranoiu. Navíc jsem v tomhle ve výhodě, už třeba proto, že zásobuji dva weby, takže nouzí o publikování netrpím.
Říkala mně při focení jedna už „dávná“ republiková královna krásy: „Já, když o mě bulvár nenapíše týden, jsem nervózní, tak jim v pátek zavolám, že jdu tam a tam do baru a nevezmu si kalhotky. Funguje to bezvadně…“
Znám lidi, co tohle přehnali na sítích. Jejich soukromí se stalo veřejným, zásobovali své „přátele“ obrázky z rodinných oslav, snímky v bizarních převlecích s aranžovanými výjevy, „přátelé“ věděli, co vaří a v kolik šli spát. Bavili se tím a bavili ostatní. Bohužel ale přestávali vnímat míru, protože když na sítích sdílíte i něco, co je jen a jen pro vás, to už je diagnóza. Jo, lajky to tedy přináší, a jestliže kvalitu svého života poměřujete podle jejich množství, tak je to každého volba. Ale se všemi důsledky.
Máme kamaráda, který žije většinu života bez televize. Vybalím na něho nějaký zpravodajský záběr, film… Neví. Tak mu říkám, že nemyslím, že být dnes úplně bez televize je dobré, ale respektuji to. Navíc vidím, že mentálně nestrádá. Když něco potřebuje, najde informaci na internetu a čas proseděný u televize překlapáváním programů dovede využít jinak. Tak mu docela závidím. Já se úplně od médií odtrhnout neumím a vzhledem ke své práci ani nemůžu. Ale mám to v budoucnu v plánu.
Není ale cílem, aby text vyzněl jako černobílý. Zase bych ten FB úplně nezatracoval, umožňuje třebas jen na dálku sledovat životy vašich opravdových přátel, kteří jsou někde daleko a vidíte se s nimi dvakrát ročně; pak máte alespoň občasný kontakt. Moje žena jako správná „knihomolka“ takhle komunikuje se svými oblíbenými spisovateli, dozvídá se o knižních novinkách. Padevět či Urban jsou sice „přáteli“ zprostředkovanými, ale komunikační kanál je to výborný a vlastně ničím jiným nenahraditelný.
A vtip na závěr. Během podzimu mě na FB Turnovskovakci, který používám už jen pro upozornění na zajímavé akce s přesměrováním na mateřský web, opakovaně smazali pozvánky – shodou okolností na akce na hradě Valdštejně. Stálo ve zdůvodnění něco ve smyslu, že se neúměrně komerční pozvánkou snažím o lajky.
Cha!
V dnešní době, kdy si na FB dávají zdarma prezentaci firmy, hospody nebo kadeřnice, kdy jsou tam ponechány sprosté a dehonestující příspěvky od anonymních pisatelů, smazali „komerční“ Valdštejn. Musel jsem se smát… Je to nicméně jejich právo jako provozovatele, mohu s tím sice nesouhlasit, ale to je asi to jediné, co s tím mohu dělat.
Už dlouho tvrdím, že honba za lajky od „přátel“ je pitomost. Navíc si prý lajky můžete dokonce koupit, abyste v okruhu „přátel“ byli zajímavější, to už je opravdu na Chocholouška.
Ano, třeba na webu TvA mě těší, že si článek přečetlo tolik a tolik lidí, ale milejší je mně jen několik desítek čtenářů, kteří nepotřebovali žádnou podpůrnou sociální síť, aby byli nasměrováni, ale našli si text sami. Ti jsou pro mě nejcennější.
Tak myslím, že není daleko doba, kdy FB pošlu definitivně k šípku! Jsem solitér, rád si věci dělám sám a po svém, aniž by mně někdo říkal, co je a není „komerční“.