Zázraky v Neratově. Před půlnocí na Květnou neděli, svátkem, kdy Kristus vešel do Jeruzaléma, sedím ve ztemnělém kostele v Neratově. Může nás tu být pět, možná deset, světlo svící přesně určit počet sedících v kostele, který je otevřen po sedm dnů v týdnu 24 hodin, neumožňuje. Díky tomu, že má skleněnou střechu, hvězdy – na rozdíl od lidí – spočítáte celkem hravě. Tma.
Najednou kdosi hrábne do strun kytary a začne zpívat. Dívka opěvuje Ježíše. Říkám si, to tady pouštějí z reproduktorů? Ale když se mezi skladbami zavrtí na židli, dojde mně, že je to „živé“ vystoupení ve tmě, určené jen pro tento kostel, samotnou aktérku a pár lidí sedících pod „hvězdnou“ oblohou. Povznášející zážitek, právě teď – na prahu nejdůležitějších křesťanských svátků. Nevím, kolik skladeb zaznělo, nepočítal jsem je. A pak, zničehonic, se dívka sbalí, kytaru zavře do futrálu, ten zaklapne a do tmy řekne lakonicky: „S Pánem Bohem“. Koncert skončil, atmosféra zůstala.
Ráno s manželkou snídáme ve zdejším penzionu U Proroka. Směsice češtiny, ukrajinštiny a polštiny. A pak chlápek, který potřebuje dovysvětlil cosi v angličtině. „Toho už jsem někde viděl,“ říkám si.
Pak ho vnímáme v kostele. Paulo Coelho, bleskne mně hlavou. Autor bestsellerů Alchymista, Pátá hora a řady dalších. A vlastně nejsem vůbec překvapený, protože jsme v Neratově…
Posloucháme v promluvě v rámci bohoslužby zdejšího, dnes už vpravdě legendárního kněze Josefa Suchára. V tomto čase ani nemůže být téma jiné – přibližuje Ježíšův život a jeho ukřižování. Vybírá známá fakta, jak Ježíše jeho učedníci zapřeli a pak stejně skončili jako on, protože setkání s ním bylo prostě silnější. Obětoval se pro nás…
Dnešní svět ovládají lidé, kteří mají v popředí „já“, bylo by 
dobré, kdyby ho ovládali ti, kteří mají v popředí „my“. Není špatné upozadit sám sebe, myslet na ostatní, pomáhat, naslouchat. Vyvzdorované přesvědčení, že musí být vždy po mém, protože to chci (a chci!), a celý svět se musí dívat, jaký jsem „macho“; zřejmá narážka na současnost… To není správná cesta.
Nejde ale jen o mocné. Co jsme pro nápravu světa udělali my sami? ptá se kněz Suchár.
Že z vnímání českých Velikonoc zmizela duchovní rovina? Není to úplně pravda. Setkávají se rodiny, přátelé, děti chodí „po koledě“, kluci jezdí „vyprášit“ spolužačky. I tohle do dnešních českých Velikonoc neodmyslitelně patří. A že bychom o Velikonocích také měli vnímat rovinu zmrtvýchvstání a lásku k bližnímu, to už Suchár nechává na nás…
Zaplněný kostel v Neratově v neděli 13. dubna dopoledne. Převažují mladí. Vůbec tu nejsou jen věřící, přicházejí i hledající. Jsou tady také ti, co chtějí slyšet milé slovo, které vede k přemýšlení. Pozorně naslouchá a řečené si nechává překládat i náš „Paulo Coelho“.
Po mši vyjde najevo, že podoba tam sice je, ale ve skutečnosti se jedná o pastora belgického původu, který dnes působí se svojí indickou manželkou v africké Rwandě. Jmenuje se Pierre Jean Marie Machiels. A jak nám na místě sdělil jeho přítel, český lékař Jiří Blažek z Chrudimi, který několik let právě ve Rwandě pomáhal a stále pomáhá, měl pocit, že mu v naší zemi má ukázat místa, která jsou důležitá. Třeba právě Neratov.
Pierre Jean Marie Machiels dlouhá léta pracoval např. v organizaci World Vision. Jeho manželka vede ve Rwandě školu Path to Success, kde působí i jejich děti. Na jejich činnost se můžete podívat zde:
https://path-to-success-kigali.blogspot.com/
https://pathtosuccess.co.rw/
Viz také: www.empowerbolga.com
My v Česku býváme často spoutáni vlastními dogmaty, neradi hledíme do vzdálených regionů. Myslíme si, že naše pomoc je ohraničena naším regionem, že jsme na tom tak špatně, že by naopak celý svět měl pomáhat nám. Myslím, že se mýlíme…
Tak to je vzkaz z Květné neděle 2025 v Neratově.
Z místa, které přesahuje Česko, Evropu, svět…
K bohoslužbám v Neratově neodmyslitelně patří děti…
Pierre Jean Marie Machiels s manželkou a českým průvodcem v kostele v Neratově
…
…