Proč to nepřiznat: Na střední škole jsem hltal knihy víc než holky. Diskotéky mě nebraly, leda tak Katapulti. Přečetl jsem všech šest dílů F. L. Věka (úplně dnes nemyslím, že je to nutné číst – stačí TV seriál z přelomu 60. a 70. let), ale taky třeba celé dílo Ericha Marii Remarqua a desítky dalších knížek, které… No, snad to úplně kontraproduktivní nebylo.
Měl jsem na střední škole báječnou třídní a současně češtinářku. Ona při hodinách literatury, když mě vyvolala, se vůbec se mnou nebavila o nějakých letopočtech. Povídali jsme si o knížkách. Moc mě to tehdy motivovalo, bohužel ale ze železniční průmyslovky v České Třebové byl přechod na Filozofickou fakultu v Olomouci, kam bych tehdy moc rád, prakticky nemožný.
Ale zpět ke knížkám. Pamatuji, že jsem při té vší hledačské všehochuti narazil na text, který odkazoval na dílo jakéhosi Michela de Montaigne, resp. na jeho knihu Eseje. Asi jsem tu tehdejší knihovnici v České Třebové šokoval, co chci půjčit za knížku, ale asi po měsíci ji z krajské knihovny opravdu jako výpůjčku získala a já s ní prožil následující půlrok. Montaigneho sarkasmus, přístup k životu a nadhled mě tehdy oslovily a jen na základě dobrého vychování jsem knihu „neztratil“, ale poctivě vrátil.
Knížku dnes už dávno máme v naší knihovně. Naštěstí vyšla v reedici na počátku 90. let a bohužel myslím, že v poslední. Tohle u nás většinového čtenáře nemá. Ve Francii je to ale jinak, téhle knihy renesančního myslitele si tam nesmírně váží; však je to také dílo úzce spjaté s počátky humanismu.
Nedávno jsem ji po delší době zase otevřel – na dobu, kdy byla napsána, jde o dílo pořád hodně nadčasové a svěží. A při čtení jsem si vzpomněl na jednu příhodu, která by neměla jen tak zapadnout.
Přesně před dvěma lety jsem fotil otevření knihovny Milana Kundery. Kundera byl v posledních desetiletích francouzským občanem a tamní si ho moc vážili. Díky příteli Tomáši Kubíčkovi, kterýžto je ředitelem Moravské zemské knihovny v Brně, se Kundera opět vrátil do vlasti a s ním je tu i Knihovna Milana Kundery. V rámci moderní brněnské budovy zemské knihovny se povedlo vytvořit intimní prostor, kde se odehrávají besedy či se tu uvádí do života nové knihy. A od Kundery tu mají všechno, co kdy vyšlo, můžete si knížku přečíst třeba i v japonštině.
Při slavnostním otevření této knihovny byl k vidění jeden skvost. Kundera jako slavný světový autor často dostával dary. Třeba právě Eseje od Montaigneho. A ne ledajaký výtisk – jedno z prvních vydání v nádherné kožené vazbě! Dotýkat se ho můžete jen v bílých rukavicích, resp. se na něj jen dívat. Jaká vzácnost.
Možná ta kniha patří do Francie, ostatně když ji při otevření Kunderovy knihovny spatřil zde přítomný francouzský velvyslanec, možná že na Kunderu na chvíli úplně zapomněl. Bylo na něm vidět, jak cenná kniha to pro něho je. Několikrát za odpoledne se k ní ještě vrátil. Asi by ji nejraději vzal pod rameno a odvezl zpátky domů, ale to prostě nejde. A my můžeme být rádi, že je v Brně a třebas i občas vystavena veřejnosti. Jeho excelence pan velvyslanec laskavě promine.
Jedno z vrcholných děl renesančního filozofa je na Moravě v jednom z prvních vydání. Možná je dnes v mnoha směrech překonané, ale já, když jsem viděl francouzského velvyslance, jak nábožně obrací jednotlivé stránky, jsem se ocitl zase v té knihovně na náměstí v České Třebové, kde mně paní knihovnice předávala objednanou knihu, o které předtím nejen nevěděla, ale ani o ní nikdy neslyšela. A tak vůbec nechápala, co s ní teenager studující železniční průmyslovku bude dělat…
Kruh se uzavřel.
Snímky ze slavnostního otevření Knihovny Milana Kundery
…ministr kultury Baxa
Velvyslanec Francie v ČR, ministr kultury, primátorka Brna a ředitel Moravské zemské knihovny Tomáš Kubíček
…