Do tohoto tématu se nikomu moc nechce. Když mně bylo dvacet, třicet, tak jsem si to absolutně nepřipouštěl. Zemřeli mně rodiče, nebylo mně ještě čtyřicet. Tak nějak jsem to vzal, vzpomínky jsou tu stále a oni jsou každý den se mnou. Přicházejí ve snu, opravdu často s nimi mluvím. Vím, že moji rodinu chrání. Ta jistota mně stačí. Jednou budou čekat u brány…
Oni už To mají za sebou.
A co já? Mám všechno zařízené? Naspořeno na pohřeb? A chci do rakve, nebo do pece? A rozloučení velké, nebo jen v rodině? Co vlastně chci, když budu mít možnost tohle všechno dopředu rozhodnout i třeba s tím, že při posledním rozloučení bych si přál, aby zazněly písničky mé nejmilovanější Zuzany Navarové a v samém závěru Mišíkův Sluneční hrob, který mám mj. jako „zvonění“ v telefonu pro příchozí hovory.
A co samotné umírání? Jak tvrdí klasik: Smrti se nebojím, ale umírání! Chci říct, že se nebojím (doufám) ani jednoho, v tom to my, katolíci, máme snadnější… (Ne, tady nejde o nějaké „rouhání“, k životu přistupuji s maximální mírou pokory, jen doufám, že ještě hodně vody v Jizeře uplyne, než tohle bude aktuální.)
Ale nic naplat, zabývat se tím musím. Letos v létě mně totiž v muzeu v Chebu poprvé v životě nabídli, jestli nechci seniorské vstupné. Mně, který se cítí mentálně na pětatřicet, nejvýš čtyřicet! A navíc moc rád komunikuje s mladými. Vždyť ještě nedávno se mě v hospodě ptali, jestli mně bylo osmnáct a můžou mně nalít…! Nezapomněl jsem.