POZNÁMKA K ČLÁNKU KAUZA JEDLE PŘED HRADEM VALDŠTEJN

0

Až to se mnou na židli pořádně trhlo, když mně manželka přečetla onen nadpis článku z čísla 4 novin Turnovsko v akci (na webu TvA viz ZDE). „Cože? Že budou kácet moji jedličku?“ skoro jsem vykřiknul. Tady to máš, podala mně žena noviny, podívej se. To není ona, ulevilo se mi při pohledu na obrázek, tohle není ta moje, povídám jí. Snad abych ale vysvětlil čtenáři, o co mi šlo. K tomu ale musím jít k začátku příběhu, o kterém budu chtít psát, a začít takzvaně od Adama.

Zde to znamená od roku 1923, kdy moji rodiče, Josef a Růžena Čihulkovi, se stali nájemci hradní restaurace na Valdštejně. Otec zde žil až do své smrti v roce 1947 a máti až do roku 1952. Já jsem zde bydlel až do října 1952, kdy jsme s bratrem Josefem narukovali na vojnu a naše máti, za svobodna Matoušová, se odstěhovala na Vyskeř do svého rodného statku k bratrovi. Tolik úvodem.

Když budete odcházet z hradu po dlouhém mostě s osmi sochami směrem na Hlavatici, budete asi 10 metrů za mostem míjet jedli, označenou šipkou na obrázku u citovaného článku. O té povídat ale nebudu, i když je krásná. Pokračujete-li asi 40 metrů dále v mírném stoupání, přijdete k další jedli, která je vyšší než ta na obrázku. A to je ta, o jejíž historii bych chtěl nyní trochu popovídat.
 
Můj otec zasadil tuto jedli v roce 1930, když jsem se narodil. Ve spolupráci s dřevařem Adolfem Lochmanem, který se svou rodinou bydlel v domku číslo 24 (dnes je to kiosek a dříve to byla díky Klubu českých turistů turistická noclehárna s 37 lůžky), jedličku oplotil a zasadil u ní do země před oplocení pískovcový kámen s  orámovanými a navzájem propletenými velkými písmeny JČ, u dolní hrany s letopočtem 1930. Dnes však je to vše už špatně čitelné. Před asi pěti lety jsem se synem Jiřím tento kámen vykopal a přemístili jsme ho tak, aby byl asi o metr blíže k jedli. Velmi staří pamětníci by si ještě mohli vzpomenout, že v těsném sousedství oplocené jedličky stával vykotlaný habr, o kterém se tvrdilo, že je přes 500 let starý. V jeho vykotlaném kmeni jsme se s bráchou schovávali a různými zvuky strašili procházející turisty.

Ale abych to povídání zkrátil a dovedl ke konci, i když bych o letech života na Valdštejně mohl napsat ještě mnoho stránek, vysvětlím ještě, proč jsem tak reagoval na manželčinu poznámku o kácení „mé“ jedličky. Zkrátka proto, že jsme oba, strom i člověk, stejně staří, i když mne už o dost přerostla, protože mně připomíná mé mládí a rodiče, protože je stále krásná (já už míň) a protože je tu i paralela s babičkou Boženy Němcové a s tou starou hrušní, co jedné noci spadla. A tak bych rád poprosil vás, co s tím kácením máte, nebo budete mít co dělat, nechte tu mou jedličku ještě dlouho stát.

Jiří Čihulka, sen.
(zasláno z e-mailu: m.cihulkova@worldonline.cz)

Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.