OSLAVY DNE VÍTĚZSTVÍ A POCTA JEDNOMU Z HRDINŮ

0

V hojně medializovaném dění kolem otevření koupaliště v Maškově zahradě by neměla zapadnout informace, která se váže také k neděli 8. května. Letos byla účast při pietním aktu u pomníku padlých ve Skálově ulici jedna z největších za poslední roky, a to zde ani nemuseli být žáci škol, kteří sem na toto dopolední setkání chodí povinně-nepovinně. Setkání k výročí konce II. světové války má svůj standardní průběh, k pomníku kladou věnce představitelé města a další účastníci akce, zazní hymna a také krátký projev zaměřený k tomuto tématu. V tom letošním vzpomněl starosta města Tomáš Hocke na jednu osobnost, která se váže k Turnovu a která byla v minulosti komunisty zneužita k vlastní propagandě. Jedná se o hrdinu bojů o Sokolovo, kapitána Otakara Jaroše.

Z projevu starosty:

Otakar Jaroš byl voják, který nesnášel komunisty, a komunisté se ho chtěli zbavit. Protestoval proti politickému zneužití československé jednotky v Sovětském svazu a nakonec byl sám po své smrti zneužit. Jeho jméno se stalo symbolem poválečné propagandy v Československu.
V Turnově v roce 1937 absolvoval důstojnickou školu a jeho pomníček byl po uzavření okolí kasáren sovětskou posádkou přestěhován do Skálovy ulice, kde je dodnes. S občany jsem diskutoval, zda pomník zrušit nebo naopak zvelebit. Právě na Otakarovi Jarošovi bych velmi rád demonstroval zkratkovitost našeho myšlení i schopnost zkreslovat historii.
Dětství i dospívání prožil v Mělníku, kam se rodina přestěhovala, když mu bylo devět měsíců. Víc než učení ho bavil sport všeho druhu. Za mělnické týmy hrál fotbal i hokej, závodně vesloval, náruživě cvičil v Sokole a byl také členem skautské organizace.
Studium gymnázia nedokončil možná i kvůli svým sportovním zálibám. V tercii propadl z latiny a místo šprtání latinských slovíček odešel do Prahy studovat Vyšší elektrotechnickou školu. Po jejím ukončení se rozhodl jít ve stopách svého strýce z matčiny strany Františka Konopáska, ruského legionáře.

201605111601_zap_130_2016_denvitezstvi

Jaroš po absolvování základní vojenské služby vystudoval poddůstojnickou školu a posléze i Vojenskou akademii v Hranicích. A právě telegrafický kurz ho zavedl do Turnova. Jeho kolegové vzpomínali, že byl přísný až pedantský velitel. Především se ale zcela ztotožňoval s prvorepublikovou praxí apolitické armády, v níž vojáci neměli do roku 1927 ani volební právo. Byla to právě zásada apolitičnosti a věrnost masarykovským ideálům první republiky, které jej měly později přivést do konfliktu s komunisty.

Po okupaci českých zemí německými vojsky v roce 1939 se Jaroš rozhodl odejít do Polska, kde se postupně začala formovat vojenská skupina československých emigrantů. Přechod hranic se mu podařil až na třetí či čtvrtý pokus. Když v září 1939 německá a sovětská vojska obsadila Polsko, ocitl se Jaroš spolu s ostatními československými exulanty v sovětské internaci. Nějakou dobu byli Čechoslováci dokonce vězněni společně s polskými důstojníky, kteří o několik měsíců později skončili v masových hrobech v Katyni.

201605111601_zap_131_2016_denvitezstvi

Po červnu roku 1941, kdy nacisté napadli Sovětský svaz, se situace československých vojáků zásadně mění, v Buzuluku se začíná formovat vojenská jednotka, jejímž členem se v únoru roku 1942 stal i Jaroš.
Blíží se konec května roku 1942, když do kanceláře podplukovníka Ludvíka Svobody, velitele formujícího se 1. čs. samostatného polního praporu v Buzuluku, napochodují mladí důstojníci. Překvapenému Svobodovi přednesou stížnost proti plánované návštěvě komunistických agitátorů u jednotky. V duchu tradic prvorepublikové armády namítají, že vojsko musí být apolitické a mělo by se bránit jakékoli agitaci. Jedním z nejhlasitěji protestujících je i nadporučík velící 1. pěší rotě. Jmenuje se Otakar Jaroš. Svobodu nakonec nepřesvědčí, komunisté v čele s Klementem Gottwaldem do Buzuluku přijedou a Gottwald k vojákům přednese projev.
Poválečná komunistická propaganda výrazně zidealizovala i vztahy, které panovaly mezi Jarošem a Svobodou. Spor o komunistické agitátory nebyl zdaleka posledním – podle již zesnulého historika Jaroslava Hrbka si Jaroš na Svobodovu vstřícnost vůči komunistům stěžoval za zády svého velitele přímo Heliodoru Píkovi, veliteli mise Československé armády v Moskvě.

201605111602_zap_132_2016_denvitezstvi

V lednu 1943 se Čechoslováci konečně dočkají, jejich jednotka je odvelena na frontu. Na počátku března se tak Jaroš ocitl na březích řeky Mža u vesnice Sokolovo. Dobrovolně se hlásí, že to bude právě on se svou 1. pěší rotou, kdo bude ve vsi bránit průchodu německých oddílů přes řeku. Svobodovi slíbil, že neustoupí. A slib splnil. Padl 8. března při obraně vesnice před sokolovským kostelem, zasažen pravděpodobně kulometem z německého tanku. O měsíc později získává in memoriam nejvyšší sovětské vyznamenání Hrdina Sovětského svazu a komunistická propaganda se rychle chápe příležitosti. Mrtví se nemohou bránit, a tak se Jarošův deformovaný historický obraz stává součástí komunistické mytologie.
Z výše uvedeného je zřejmé, jak může být naše historie zkreslována a o to víc je naší společnou úlohou ji stále dokola připomínat, osvětlovat  a hledat odpovědi na otázky…

Ani dnes nežijeme v ideálním světě nezištné mezinárodní spolupráce, v ráji demokratických hodnot a pouze světlých zítřků. Není pouze česká historie. Bude jistě zajímavé, jak se po letech bude vykládat otevřená agrese vůči Ukrajině a další novodobé konflikty.
Před naší společností jsou zřejmá nová nebezpečí skrývající se v mezinárodním terorismu. V listopadu roku 2015 jsme byli svědky teroristického útoku v Paříži, v březnu 2016 teroristických útoků v Belgii. Nejsou to snad klasické vojenské konflikty, ale o to hůře lze takovým atakům předcházet. Je třeba je vnímat jako výsledek určitého selhání mezinárodní spolupráce, ochrany civilního obyvatelstva a možná naší bláhové představy o bezpečnosti Evropy a vysoké vzdálenosti bojišť tam někde na Blízkém a Středním Východě.

201605111602_zap_133_2016_denvitezstvi

I já se domnívám, že mezinárodní společenství včetně České republiky bude muset být zásadně více angažováno, aby lidé v největším zoufalství přestali opouštět tyto země, dostali naději na budoucnost svých rodin, svých států. Otázka migrační krize bohužel není pouze o ekonomických uprchlících, pašerácích lidí, žoldácích Islámského státu, ale i o těchto obyčejných lidech, kteří prostě ztratili naději poté, co ve válečném konfliktu přišli o vše anebo jim byli vyvražděny celé rodiny. Odlišit jedny od druhých je těžké. Chápu i obavy těch, kteří mají jen obyčejný strach. Vždyť většina útočících teroristů měla slušné vzdělání, byli existenčně zajištěni. A to vše dosáhli právě díky západním demokraciím.
Braňme to největší bohatství, jakého se nám v naší zemi dostalo –  lidskou svobodu. Braňme ji každodenně. O minulosti a přítomnosti veďme vážný dialog, nebojme se o historii mluvit s našimi dětmi.

201605111602_zap_134_2016_denvitezstvi

Sdílet

Autor článku

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.