„Náš život je výzvou k překročení sebe sama, je niterným příkazem udělat další kroky za hranice svého tělesného omezení…“Jak se podělit o bolest z rozloučení a zároveň přijmout smíření? Myšlenky mi tiše proplouvají hlavou. A já v pokoře a úctě k ryzímu člověku, který v mnohém ovlivnil mé lidské konání v životě, si přeji poděkovat a rozloučit se. Rozloučit se s Janem Solovjevem. S člověkem v tom pravém smyslu toho slova. Tolik dobroty srdce, empatie a vzácného souznění v duši jsem zažila především s ním. Měla jsem v životě velké štěstí, že patřil k těm prvním osobnostem, které jsem v Turnově potkala jako mladá osmnáctiletá dívka. Tehdy rozdával úsměv, nezaměnitelný humor, hlubokou lidskou a otevřenou duši. I přes své mládí jsem cítila tu jeho výjimečnost srdce a duše, to pravé člověčenství.
Plynula léta a má setkávání s lidmi, která mne obohacovala a dávala naději ve vnímání dobra, byla vzácná a znamenala pro mne velký dar. Ten dar životní naděje, moudrosti a duchovního rozměru. To byla setkání s Janem Solovjevem. Od našeho prvního setkání uplynulo přesně čtyřicet dva let. V běhu let nezapomenu na posledních dvanáct. V roce 2002 jsem měla to štěstí poznat velmi zblízka osobní svět Jana a jeho ženy Jarky. Jan Solovjev začal v té době psát intenzivně svou silnou poezii. Vydával ji v malém osobním nákladu. Světlo světa spatřily sbírky Vůně domova, které jsem mu pomáhala přepisovat a on je věnoval svým přátelům s mottem „dar srdce srdcím“. Jak výstižné pro Jana. Následovala další poetická vyznání. Vyznání krajině Českého ráje, Turnovu a okolí, přírodě, obyčejným věcem a silám neobyčejného života. Vyznání duchovní, poděkování vyšším hodnotám a všemu co má v lidském konání na tomto světě svůj smysl.
Nezapomenu na večer hudby a poezie v městském divadle k jeho osmdesátým narozeninám, psalo se datum 6. března 2002. Nezapomenu na další večery s ním a jeho hosty, na vernisáže výstav výtvarných děl Jana Solovjeva a děl jeho ženy Jaroslavy. Krásná duchovní setkání, hudba, poezie, vzácné vzpomínky a myšlenky dvou tak výjimečných lidí. Manželé Solovjevovi a rok 2007, udělení čestného občanství a opět významný večer v městském divadle. Každý rok nádherné večery až do jeho 91. narozenin. Poslední večer v den rozloučení s jeho ženou Jaroslavou dne 22. března 2013. Večer na Sboře a benefiční pořad Bible a čas. Jak duchovně výjimečné bylo toto poslední veřejné setkání. Letošní setkání v březnu mělo být také pro Tebe, náš milý Jane Solovjeve…
Děkuji Ti za naději, za každé nové ráno, děkuji Ti, že jsem mohla zažít vzácné lidské setkávání. Tak jako Ty jsem měla „velké štěstí na lidi“, a to v Tvé osobě.
Vděčně a s úctou Eva Kordová, EvaKordova@seznam.cz
Citace poezie Jana Solovjeva a jeho motto:
„Dík Pane za každé nové ráno,
Dík za všechno co s sebou přináší.
Dík za naději, která s ním tiše přichází.
Dík Pane za každé další ráno,
za novou poukázku na život,
který je darem největším.
Dík za průsery, nemoce i radost,
dík i za ten nejvšednější den,
dík za ten zázrak, že dýchat smím,
že mohu pracovat a sloužit,
naslouchat Ti a toužit,
Slyšet, vidět a obdivovat
zázraky Tvé na každém kroku… „