Když Ital Emanuelle Marzotto při pohledu na styl a nasazení, se kterým Jaroslav Franců z Pelešan jezdí, prohlásil, že tenhle bombarďák je naprosto šílený, lze jen těžko říct, jak dalece či blízko byl k pravdě. Jisté je jen to, že život dnes pětašedesátiletého motokrosaře z Turnovska je prakticky odjakživa spjat s koly poháněnými silným motorem. Poprvé si je pod značkou NČZ 150 osedlal někdy v roce 1970 na dvorku u babičky v nedaleké Olešnici. A pak už jen přidával plyn, aby sobě a všem kolem sebe ukázal, že jinak než na plný plyn to prostě neumí.
Jeho neskutečná jízda odstartovala na 1. máje 1972. První motokrosový závod nenaplnil očekávání tehdy patnáctiletého závodníka. Pod předčasný konec závodu se podepsal spadlý řetěz a přibylo také pár modřin. Ale jelo se dál a po dvou mistrovstvích Československa talent nezůstal nepovšimnut.
„V roce 1976 jsem narukoval do armádního střediska vrcholového sportu Dukla Liptovský Mikuláš a byl šťastný, že můžu jezdit armádní přebory s naší tehdejší motokrosovou špičkou, jako byli třeba Falta, Baborovský nebo Churavý,“ zavzpomínal český jezdec Jaroslav Franců, který na závodních mašinách řádí úspěšně už celých 50 let!
Na začátku jeho kariéry byla pro něj velmi důležitá podpora obou rodičů. Nejprve ta hlavní ze strany otce, ale teď už to zůstalo jenom na matce. „Mamce je už 88 let, ale stále se zajímá o dění kolem závodů. Je to takový můj dálkový psychický dopink. Vždycky po finále jí musím zavolat a poreferovat o průběhu jízdy. Tak jen doufám, že jí moje výsledky dělají radost,“ usmívá se vyrovnaně motocyklista závodící v kategorii „veterán“, která se jezdí na strojích 
vyrobených do roku 1962 s deaktivovanou přední brzdou a s běžnými silničními pneumatikami. K tomu ještě stále pracuje v Pivovaru Svijany.
Hned po návratu z vojny se v roce 1979 stal mistrem kraje a po „Prackovských hrobkách“, které se jezdily pod Kozákovem, následovala další dvě československá mistrovství. Pak jeho závodní kariéru načas přerušily běžné starosti obyčejného smrtelníka, jako jsou vstup do manželství, stavba domu a zajištění rodiny. I přitom však stihl trénovat, takže nebylo překvapením, když se v 90. letech na závodní dráhu vrátil v ČZ Cupu v Janečkově poháru. V „japoncích“ dojel jako třetí, ovšem ČeZety roku 2000 už vyhrál a zvítězil také v celkovém pořadí Kentoya Cupu v motokrosu a supermotu v letech 2004 a 2005!
„Pak jsem se na webu motorkari.cz dozvěděl o flat tracku, který k nám přišel v roce 2011 z USA, a chtěl to taky zkusit. Na připraveném stroji s motorem Jawy 250 Panelky jsem v první sezoně 2016 jel jen tři závody, v nichž jsem se hlavně seznamoval s prašným oválem a do toho ladil mašinu. Bylo to pro mě všechno zcela nové a neměl jsem ani kovovou botu, takže po šestém fleku za svou první opravdovou sezonu považuji až rok následující. Získaný titul jsem pak v dalších dvou sezonách obhájil. Zlatý hattrick přerušil rok 2020, kdy byl rychlejší jen německý borec,“ konstatoval král veteránů, jenž se na svůj trůn vloni vrátil!
Tomu až na dva horší pády s potrhanými ramenními vazy zdraví zatím slouží. Díky pravidelným tréninkům kombinovaným s jízdou na kole po Hruboskalsku a cvičení je jeho fyzická zdatnost udržována v tak dobrém stavu, že na svých „čízách“ může prohánět mnohem mladší soupeře, jejichž respekt si „pan sám sobě mechanikem“ už dávno získal. Nicméně hlavním důvodem přechodu z přespolní trati na ovál byla podle něj menší fyzická náročnost s ohledem na věk, a samozřejmě také přece jen nižší provozní náklady, než vyžadují např. motokros nebo enduro.
„Dnešní doba tomuhle koníčku už moc nepřeje. Trénovat musíme na soukromých tratích, kde za to platíme, stejně jako si musíme platit startovné. A jestliže jsme vloni odjeli asi deset závodů, letos to bude tak polovina. To, co dělám, a hlavně jak dlouho to dělám, je proto především díky pochopení mé manželky Jany, která si mě ostatně s motorkou už brala. Občas se mnou na některé závody vyrazí. Poděkovat musím také Jirkovi Halbichovi, který mně na závodech pomáhá se servisem tak, abych se mohl soustředit jenom na jízdu. Oba si příliš nepotrpíme na design, ale spíš na to, aby mašina frčela, jak má. A pokud nám to bude takhle frčet i nadále, uvidíme, jak dlouho ještě budeme jezdit,“ říká s úsměvem naše nehasnoucí „motostar“, těžící ze svých dlouholetých zkušeností. O ty nemá problém se podělit s nastupující generací, stejně jako se on nikdy neváhá obrátit na dalšího partnera, který mu s jeho životním koníčkem už řadu let pomáhá technicky. „Když potřebuji řešit motor nebo jiné technologické věci, obracím se na Otu Knébla z Loukova. Je moc šikovný a své práci opravdu rozumí víc než kdokoliv jiný. Také on má velký podíl na mých úspěších a jsem moc rád, že ho ve svém týmu mám,“ kompletuje mozaiku nepostradatelného zázemí šampion Jaroslav Franců, který férově přiznává, že dojíždět mezi posledními by ho v žádném případě nebavilo.
A snad právě proto jezdí odjakživa s číslem složeným jen ze samých jedniček. V motokrosu to na řídítkách jeho stroje bývala jedenáctka, ve flat tracku je to už stojedenáctka. Trojnásobná flat track jednička už prostě řadu let neodmyslitelně patří do plejády výrazných sportovních osobností Turnovska a rozhodně stojí za to neuvěřitelné výsledky Jaroslava Franců v právě probíhající sedmé, resp. šesté sezoně i nadále sledovat. Opět jede na vítězství!