V době, kdy píšu tyto řádky, je týdenní pobyt polských a českých dětí ve Sloupu v Čechách již skoro měsíc minulostí. Podobně, jako předešlé projekty, díky nimž se mohou tyto akce uskutečnit, byl i tento financován z prostředků Euroregionu Nisa (přesněji Fond mikroprojektů Cíl 3 OPPS 2007 – 2013). Každý takový projekt má v rámci své propagace podmínku o publicitě. Většinou se jedná o článek, ve kterém jsou uvedena základní fakta, poskytovatel projektu je „zviditelněn“ a čtenář takového článku dostane do podvědomí informaci, že se za evropské peníze zase něco dělo.
Tuto činnost nemám příliš v lásce, protože – zkuste někomu popisovat celkové vyznění akce, které většinou vychází z vašeho subjektivního pocitu, který nemusí být vždy jen kladný. Článek by měl být lehce pozitivní, jak už to u evropských projektů chodí. Kdyby přece nebyl pozitivní a vy byste například uvedli, že účastníci byli strašní a nezvladatelní, nectili pravidla jakékoli hry a ještě k tomu způsobili v ubytovacím zařízení škodu, kterou jste nakonec uhradili ze svého, tak by se zřejmě poskytovatel dotace příště pořádně zamyslel, jestli na podobné projekty dá peníze. Takže se většinou omezíte na konstatování, že projekt proběhl tam a tam, bylo jich tam tolik a tolik a všichni si s sebou odváží spoustu zážitků. Takový článek není však příliš čtivý a čtenář většinou dopředu ví, o čem se dočte.
Zkusme to jinak. Chtěl bych se s vámi totiž podělit o něco, co se povede u podobných projektů jednou za čas a naplní organizátory pocitem, že to prostě stojí za to a má cenu v podobných projektech pokračovat. Zkrátka, když to tzv. vyjde. Za svoji dlouholetou praxi vám mohu popsat řadu faktorů, které ovlivňují práci s dětmi a podílejí se na vyznění například týdenního pobytového kurzu, ale je to asi podobné, jako když zkušený textař píše písničku. Nikdy nevíte, jestli píšete hit nebo jen písničku, která brzy upadne v zapomnění.
Abych se vrátil k tomu, co jsem v úvodu článku nakousl. Poslední večer projektu nic nenasvědčovalo tomu, že projekt skončí nějak výrazně odlišně od těch předešlých. Děti se okoukly, zkusily si pár slovíček té druhé strany, zažily společné chvíle při společných hrách, ale zítra se prostě jede domů. Před námi byla už jen závěrečná diskotéka. Jenže jako bychom zapomněli jakou má tanec sílu a co pro dnešní generaci dětí a mládeže může znamenat. Vše v podstatě odstartoval nápad české paní učitelky, že každá skupina té druhé skupině namaluje plakát, který bude viset ve třídách. A právě jejich předávání se stalo tou pomyslnou rozbuškou, která doslova vyvolala štěpnou reakci. Diskžokej nenápadně pouští Smetanovu slavnostní fanfáru z Libuše, obě skupiny si stoupají do řady a pak přichází slavnostní předání. Všichni si začnou spontánně podávat ruce (jak po zápase na hokeji) a objímat se. Jenže tady není poražených, všichni jsou vítězové. Diskžokej operativně zařazuje píseň „We are the champions“ a najednou to vytryskne. Všichni tančí, učitelky, lektoři, kuchařky v důchodovém věku. Všichni mají zvednuté ruce, zpívají a po pravdě není ani poznat, kdo je z Čech a kdo je z Polska. To, co tady týden vznikalo, jako by se vyjevilo v téhle chvíli. Všichni jsou v euforii, lektoři se udiveně koukají jeden na druhého, protože tohle nebylo v plánu, ale po pravdě je to vlastně vyjádření toho, jak se všem ten společný týden líbil. Takže super. Pak už následuje několikahodinová diskotéka, kde všichni nechají doslova duši a pořadatelům ani dětem se nechce končit a všichni by nejraději pokračovali až do rána.