Realizovat česko-polské projekty zaměřené na děti a mládež má svoje klady i zápory. Já osobně mám problém při zajišťování tzv. publicity. Vyhlašovatel dotační výzvy chce být samozřejmě zviditelněn a dává si to jako jednu z podmínek, kterou musíte splnit. Vy, jako realizátor projektu, tak stojíte před úkolem napsat x-tý článek o projektu, ve kterém vám vaše pisatelská čest nedovolí psát pouze o tom, kdy, kde, kolik a proč, ale ve kterém chcete napsat něco za sebe, něco z pocitů a zážitků dětí, které se projektu zúčastnily. Velice jsem si lámal hlavu, co zajímavého čtenáři sdělit, aby se z dalšího článku o česko-polské spolupráci dětí z tzv. dívčajdy (ZŠ v ul. 28. října v Turnově) a páté jaworské základní školy nestal jen soubor informací, které stejně nikdo nečte. Nakonec však „náhoda“ (náhody přece neexistují) přihrála zajímavý výchovný zážitek, o který se s vámi chci podělit.
Je všední den a my sedíme jako každý večer s polskými učiteli a bavíme se o tom, jaký další program máme připraven pro děti zúčastněné na kurzu. Jsme právě v polovině našeho týdenního pobytového kurzu ve Sloupu v Čechách a vše probíhá podle plánu. Polská paní učitelka zde byla i minulý rok, což bereme jako velkou výhodu. Za prvé už se známe a polská učitelka tak může snadněji připravit své ovečky na to, co je čeká v dalších dnech. Dnes za sebou máme vodácké sjíždění Ploučnice. Čeští instruktoři líčí svoje zážitky při vodáckém výcviku polských dětí. Podobně jako loni to byla neuvěřitelná dřina v podobě vylévání převrhnutých lodí, chytání uplavaných pádel, uklidňování rozjívených dětí. Nicméně instruktoři, podobně jako polská paní učitelka, už zažili loňský rok a tak už se zážitkům z uplynulého dne spíše smějí a přidávají veselé historky z dneška. Jediná, kdo se ten večer spíše mračí, je polská paní učitelka. Jakoby v sobě něco dusila. My ostatní s obavou čekáme na to, až se konečně rozpovídá a sdělí nám důvod své špatné nálady. Podvědomě očekávám výtku k programu a v duchu přemýšlím, co jsme asi udělali špatně. Nakonec se rozpovídá, ale je to nakonec o něčem trošku jiném než jsme čekali.
„Proč jsou ty vaše děti tak jiné? V čem to je, že si dokážou tak pomáhat a spolupracovat, hrát hry a nešvindlovat?“ Čeští lektoři po sobě trochu rozpačitě civí, ale nakonec se všem uleví. To, čeho si všímáme od začátku těchto česko-polských projektů, nakonec vyslovil polský pedagog a my jsme se konečně mohli rozpovídat o věci, která nás hned od začátku této spolupráce doslova praštila do očí.
Rozdíl v přístupu českého a polského účastníka můžete například vidět při společně realizovaných hrách. Cíl českých i polských dětí je stejný – vyhrát. Rozdíl je v tom, jakým způsobem chci výhry dosáhnout. České děti (jako celek) dodržují pravidla, polské děti spíše znalost pravidel využijí k tomu, aby věděly, co se musí udělat skrytě, aby porušení pravidel nikdo neviděl. Obojí přístup vede ke splnění cíle a vychází z výchovného prostředí, ve kterém se dotyčný jedinec nachází. Každopádně – sloučit tyto dva přístupy v jedné hře je takřka nemožné.
Když vyrazí čeká skupina dětí na řeku, můžete si být jisti, že pokud se někdo tzv. udělá, vždy se najde spolužák, který zastaví a pomůže loď vylít, či sebere uplavané pádlo. U polských dětí jsme tento pro nás samozřejmý akt téměř neviděli. Vodáčtí instruktoři potkávali na březích sedící děti, které čekaly, až někdo vylije jejich loď, až jim někdo najde pádlo, až se o ně nějaký dospělý postará. O vzájemné pomoci mezi sebou děti většinou vůbec nepřemýšlely.
Tohle všechno jsme samozřejmě viděli už dříve, ale nikdy jsme se o tom neodvažovali mluvit s našimi polskými kolegy. Nicméně zde byl vysloven názor, a to přímo polskou paní učitelkou, která byla na obdobném projektu již dvakrát a vždy mohla porovnávat jiné skupiny dětí. Celý večer se pak nesl na vlně uvažování, proč je tomu tak a co vlastně ovlivňuje výchovu dětí v konkrétním státě. Na obranu polských dětí ale musím uvést, že výše uvedené postřehy neplatí pro všechny. I mezi nimi se vždy najdou tací, které bych okamžitě vzal do mládežnického oddílu a byl šťastný za takového kluka nebo holku. Ale při vyhodnocení kolektivu třídy českých nebo polských dětí ty naše vždycky vyhrají jako celek. Jako celek jsou prostě lepší, asi proto, že v kolektivu převažují většinou pozitivně naladění jednotlivci, kteří dokáží svoji skupinu (třídu) někam posunout, někam dostat, splnit čestně zadaný úkol.
Na závěr naší debaty pak vyvstala otázka, jestli v mém článku vychvalovaná vlastnost českých mládežnických kolektivů má ustupují tendenci, je stálá, nebo je na vzestupu. Asi je to spíše otázka pro opravdové odborníky, kteří se v pedagogické oblasti výchovy mládeže pohybují, každopádně musím za sebe a za své instruktory říct, že zatím nad Poláky vedeme.
No a co napsat na závěr? Protože jsem během svého vyprávění nedokázal do článku „dostat“ všechny důležité údaje, bez kterých bruselský úředník neotevře měšec, činím tak nyní. Náš projekt se jmenuje „Rok spolu“. Jedná se o jeden týdenní pobyt obou partnerů ve Sloupu v Čechách a dva víkendové pobyty (jeden v Jaworu a druhý v Turnově). Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, nám zbývá uskutečnit závěrečný pobyt v Turnově. Poděkovat se sluší Euroregionu Nisa, který nám už několik let umožňuje tuto spolupráci realizovat a s jehož pomocí jsme se od prvních zdvořilostních návštěv dostali ke skutečně srdečné a opravdové spolupráci.
Každopádně – ať už jsou naše postřehy o český či polských dětech jakékoli, musím uvést, že je vždycky krásné sledovat loučení, či opětné setkávání dětí, protože to asi napoví nejvíc o kvalitě programu a smysluplnosti přeshraniční spolupráce. A musím říct: „Zatím to má smysl.“
Manažer projektu Zbyněk Báča, zbynek.baca@centrum.cz
