Před pár dny tomu bylo již 75 let, co na území tehdejšího Protektorátu seskočila trojice parašutistů z Anglie. Velitelem výsadku byl nadporučík František Závorka, členy četař Stanislav Srazil a svobodník Lubomír Jasínek. Úkolem skupiny bylo kontaktovat odbojové organizace v Čechách, předat jim vysílačky a obnovit přerušené spojení s Londýnem. Do historie se zapsali jako paraskupina Antimony. Domů se vrátili v době teroru po atentátu na Heydricha, v době masových poprav, v době, kdy byli lidé represemi zastrašeni na nejvyšší možnou míru. Vrátili se domů s vědomím, že jdou na smrt. Přesto u nich touha po svobodě našeho národa a po demokracii byla silnější než cokoli jiného.
Tři čtvrtě století poté výrazná část Čechů jak vidno žádnou svobodu nepotřebuje a z mnoha důvodů ji dokonce odmítá. Příklon k silnému a neohroženému vůdci, který za nás vyřeší všechny problémy, panická hrůza z toho, že bychom měli pomoci lidem v nouzi s jinou barvou pleti, nostalgie některých po době, kdy mělo všechno svá pevná pravidla. Těžko tohle těm klukům, kteří před několika desetiletími obětovali své mladé životy za záchranu životů obyvatel Rovenska pod Troskami, vykládat. Je to chyba i nás ostatních, že neumíme lidem toužícím po udidle a „pořádku“ vysvětlit, že svoboda a demokracie jsou víc než plné nákupní košíky v supermarketu.
I letos se 17. listopadu v 17.00 hodin sešla na turnovském náměstí Českého ráje malá skupinka lidí, která si události před 28 lety pietní vzpomínkou připomněla. Těch pár hořících svíček na parapetu u Helie budiž vzkazem, že pořád je naděje. Za pár týdnů můžeme složit reparát z demokracie při prezidentské volbě, nejen pro ty kluky z Antimony, kterým to dlužíme, ale hlavně pro naše potomky.