TURNOVSKÉ MUZEUM BUDE MÍT OD LEDNA NOVÉHO ŘEDITELE. PO 33 LETECH!

0

Jednou na to dojít muselo. Běh času je neúprosný, ale i spravedlivý k nám všem. Jen ale představit si, že v kanceláři ředitele turnovského muzea bude sedět někdo jiný než Vlaďka Jakouběová, to bude zpočátku velmi těžké. 41 let v muzeu. Celý profesní život. Naštěstí bylo dáno, že jejím nástupcem bude někdo, kdo byl sice dlouho přemlouván, ale protože ředitelku zastupuje už od roku 1998, ví, do čeho jde, a my zvenčí se můžeme těšit, že se nám „naše“ muzeum před očima pod vedením Jana Prostředníka ze dne na den nepromění.

A že se za ty více než tři desítky let muzeum proměnilo hodně. Nejdříve to byly původní objekty. Pamatujete si ještě dům U Bažanta v 80. letech minulého století? Tu zchátralou budovu, kde se propadaly stropy a plíseň zahrnovala celé přízemí? Dnes je to reprezentativní dům z propagačních pohlednic města, kde najdete kanceláře muzea a odborná pracoviště.
A co další sen? Na přelomu 60. a 70. let 20. století přišel Turnov na Havlíčkově náměstí o historickou roubenou stavbu. Její replika v podobě Kamenářského domu dnes stojí v areálu muzea. A co historie horolezectví v České republice? Kde jinde by muzeum horolezectví mělo být, když ne v Turnově, odkud je nadohled Skalák, kolébka horolezectví v naší zemi! I tenhle sen se splnil a k jeho definitivnímu naplnění už chybí jen krůček v podobě rekonstrukce navazujícího domu.
A když město hledalo v polovině 90. let nějakou akci, která by ho propagovala, přišly Staročeské trhy. Ty rok co rok na víkend do města přilákají zhruba tolik návštěvníků, jako má Turnov obyvatel. A pak jsou tu další „drobné“ aktivity – Vánoční trhy, šperkařská sympozia, jedna z největších republikových sbírek minerálů, respektovaná klenotnice, výjimečná setkání „U Sasíků“ v galerii, akce na Dlaskově statku, které do regionu vrátily třeba masopustní průvody či oslavy Velikonoc, desítky výstav, knihy o historii regionu.
Muzeum Českého ráje v Turnově je pojem republikové úrovně. Vědí o něm mistři starodávných tradičních řemesel, výtvarníci a kumštýři všeho druhu, literáti, badatelé, etnografové, historici, všichni, kteří se zajímají o věci, které nás přesahují.

Vlaďka Jakouběová jako „Slaměnej“ v masopustním průvodu na Dlaskově statku (2013)

A s tím vším je spojené jedno jméno. Energická žena, která nikdy nehrála fotbal, ale ví, co je to tah na branku, žádný ze svých snů nevzdala, a i když to někdy vypadalo jako ztracené úsilí, nakonec pro své sny vždy našla způsob, jak je přivést na svět. A nebyla to vždycky procházka růžovým sadem. Každé úsilí ve prospěch věcí veřejných je po zásluze lemováno prohrami, nepřízněmi a závistí. Nad to se ale velcí naši současníci naštěstí umí povznést, a jestli by někdy město Turnov mělo nějakým způsobem Vlaďce Jakouběové poděkovat, tak čestné občanství by bylo namístě…

Bude to mít Jan Prostředník v čele muzea jednoduché i těžké zároveň. On je ale naštěstí typově stejný, jako jeho předchůdkyně a kolegyně. I on požívá velkého renomé především coby respektovaný archeolog a odborník na všechny dějinné vrstvy Českého ráje a Pojizeří. Bude navazovat tam, kde je potřeba, a bude muzeum rozvíjet do poloviny tohoto století. Výzva a odpovědnost zároveň.
„Od roku 1992 dojíždím z Jičína do Turnova. Denně. Dojíždím sem za lidmi, za muzeem, za atmosférou. Je to dělné místo, tady se nechá pracovat!“ shrnul své pocity v době, kdy přebírá vedení muzea. A opravdu, atmosférou je tato instituce pověstná. Když je třeba se převléknout za masopustní masky, koho v nich najdete? Když je třeba na Dlaskově statku vybetonovat zídku, koho tam najdete? Když je třeba pomoci s finalizací výstavy kolegovi, koho tam nejdete? Muzejníky! Kdo takovou atmosféru na svém pracovišti nezažil, může jen tiše závidět!


KDYŽ MÁŠ POŘÁD CO DĚLAT, MÁŠ KOLEM SEBE FAJN PARTU LIDÍ, TAK NEPŘEMÝŠLÍŠ, JESTLI TO VYDRŽÍŠ

PhDr. Vladimíra Jakouběová (*1956, rozená Berglová) žije celý život na Vrátě, v malebném místě pod Suchými skalami mezi Malou Skálou a Besedicemi. Je vdaná, má dvě děti a tři vnoučata.
Její dětství ovlivnil hlavně dědeček. Byl to on, který ji jako malou holku dovedl do Semil do „lidušky“, ve které výtvarný obor vedl z dnešního pohledu legendární výtvarník Vladimír Komárek. „Chodila jsem k němu až do devítky a byl to on, kdo rozhodl, že mám jít do Bechyně na umělecko-průmyslovou keramickou střední školu. Tam jsem poznala úžasné učitele i prostředí. Do Bechyně se opakovaně celý život vracím.“
Poté studovala na Filozofické fakultě J. E. Purkyně v Brně obor dějiny umění a etnografii, od roku 1979 je zaměstnána v turnovském muzeu, od roku 1987 jako jeho ředitelka.

* Jak je to s tím plivnutím z mostu v Bechyni?
Do Bechyně se vracím opakovaně celý život. Mám takový rituál. Když něco opravdu chci, a je jedno, jestli je to pracovní nebo soukromé, musím plivnout v Bechyni z mostu na určité místo a k tomu ještě něco přidat. Zatím se mně potom vždycky všechno splnilo. Dělám to už od roku 1975.

* Jak ses stala ředitelkou?
To bylo strašně rychlé a taky nečekané. Nebyla jsem zrovna politicky vhodný „kádr.“ Mého předchůdce v pololetí odvolali, mě nechali zastupovat, a protože se mi povedlo vyhrabat muzeum z velkého průšvihu – muzeum bylo předchozím ředitelem zadluženo ve výši ročního příspěvku, tak mne po roce jmenovali. Určitě na to měly vliv i politické změny, s Ivo Navrátilem z okresního archivu jsme byli první dva nestraničtí ředitelé.

* Proč jsi jí vydržela být 33 let?
Když začínáš budovat dům od základu – tedy od sklepa až po půdu –, je to běh na dlouhou trať. Já jsem přebírala muzeum, které nemělo ani kanceláře, ani depozitáře, ani pořádné personální obsazení. Na jeden psací stroj nás bylo pět. Ten rozjezd nebyl ani rychlý, ani jednoduchý. Ze začátku jsem spíš hasila průšvihy – ale pak se začalo dařit. A když vybuduješ nutné – opravíš baráky, postavíš a zařídíš depozitář pro sbírky, dáš dohromady dobrý tým, tak si troufneš i na nové projekty, jako byla klenotnice, Kamenářský dům nebo horolezci. Když máš pořád co dělat, máš kolem sebe fajn partu lidí, a ještě tě to pořád baví – nepřemýšlíš, jestli to vydržíš.

Vernisáž výstavy „Jistíš mě“, galerie Muzea Českého ráje 2012 (s V. Jakouběovou na snímku náměstkyně hejtmana LK L. Vajnerová a dcera Viléma Heckela Helena)

* Jak sis postupně plnila sny – nejdříve dům u Bažanta, Kamenářský dům, horolezci, akce na statku a v atriu, Staročeské a vánoční trhy…?
Opravovat objekty byla nutnost – stavět nové byla radost. A stejně tak to bylo s akcemi jako Staročeské trhy nebo akce na statku. Měla jsem štěstí na lidi – potkala jsem třeba Jardu Obročníka, bez něho by trhy nebyly, on mě seznámil s řadou řemeslníků, stejně tak mě Vašek Feštr ze začátku pomáhal s kulturním programem. Akce na statku, to byla profesní záležitost – já jsem studovala etnografii na Moravě, jezdili jsme hodně do terénu, poznala jsem tam spoustu muzikantů, lidových řemeslníků – tady nic takového nebylo. Tak jsem si vzala do hlavy, že zkusím alespoň něco z toho, co tu kdysi bylo, a co soudruzi na vesnicích zničili, vrátit do života. No a povedlo se.

* Kolikrát ses převlékla za „Slaměného“? Dá se masopust dělat za střízliva?
Masopust na statku nebyl hned. První akce jsme zkusili v roce 1986 – Velikonoce a posvícení, pak přibyly Máje, Svatojánská, Vánoce a taky masopust. Slaměný – to už je vrcholná fáze, byla jsem i za vodníka, za čarodějnici – ta je mně vlastní a ani tys mě tehdy nepoznal. Byla jsem i za bábu v koši – no a pak jsme šli do archaických masek a přišel Slaměný, ovšem je to z nouze ctnost, protože pod tou maskou by měl být chlap, ale když si dám dvě šťopičky, umím i chlapy. Tancovat jako chlap mně však nejde, jen zpívat.

* Kolik že jsi to napsala knížek a drobných publikací?
No teď už dlouho nic – poslední byla redakce Lidových staveb. Dohromady jich bylo šest, to není moc. Ale každý rok některé vydáváme znovu a z toho mám radost.

Aktuální snímek byl pořízen v expozici horolezectví…

* A kolik že výstav v muzeu proběhlo za tvého ředitelování?
To nespočítám. I když – pořádáme přibližně 30 výstav ročně, počítám-li i výstavy mimo naše muzeum – takže asi 900? Většina z nich dopadla dobře. Můžu dát jednu příhodu? Musím říct, že na začátku byla v muzeu větší sranda – hodně jsme improvizovali, spousta věcí nebyla, výstavy jsme dělali na koleně, figuríny jsme lepili z prkýnek, drátů a PET lahví, ale užili jsme si to. Na výstavu „Masky a démoni“ jsme třeba vezli pařez z exkurze z jižních Čech. Moc se mně líbil, tak ho kluci vyklestili a naložili. Sice jsme auto zamořili breberkama, ale na výstavě seděl. Taky se mně jednou málem podařilo podpálit galerii; ne že bych chtěla urychlit její rekonstrukci, ale snažila jsem se vytvořit na výstavě tu správnou magickou atmosféru a pálila jsem tam kadidlo. Před vernisáží jsme tak museli narychlo malovat. Dneska je to všechno hodně „navážno“, ta sranda a improvizace mně chybí.

* Když zavřeš oči, v které době profesního života ti bylo nejlíp a kdy nejhůř?
Nejlíp – když se otevíral Kamenářský dům. Je to celé moje dítě, od nápadu až po realizaci. Jizera mně ještě zazpívala „Vařila bába knedlíky“, křtila jsem svoji knížku Krajinou domova – bylo to moc fajn. A nejhůř – to nevím, asi ty poslední roky pod okresem. Po úžasné přednostce paní Kodejšové nastoupilo nové vedení, kterému jsem moc nesedla. Nic nešlo, hodně se nám vyhrožovalo, peníze se nám přidělovaly podle toho, co řekl šofér paní přednostky – a to byl prosím rok 2003.

* Víš o tom, že když mluvíš, těžko se přerušuješ?
Ale to já vím, a už taky každého předem varuju, ale pak se samozřejmě zapomenu a je to v taloně.

* S kým by ses ještě ráda setkala, ale není tady…?
Těch je, třeba Hadů – Jiří Rada, pan malíř, moudrý a noblesně trošku sprostý. Pamatuji si všechno, co mi Rada radil, třeba když jsme spolu po jeho vernisáži seděli v Kryštofáku na faře u Loudů na schodech ve sklepě, a je to dobře třicet pět let. A taky mi chybí Tomáš Řídkošil – rival, ale kamarád. Pořád čekám, když jsem někdy do večera v kanceláři, že se otevřou dveře a Tomáš přijde s tím, že ho něco napadlo…

Zahájení Staročeských trhů (2015)

* Můžeš dát návod, jak ředitelovat tak dlouho a nezblbnout z toho?
To já nevím, jestli jsem nezblbla – to musí říct někdo jiný, ale s Honzou jsem byla domluvená, že kdyby měl ten pocit, že mně to řekne – ale zatím nic neříká, a to nepatří k těm taktním, kteří chodí kolem horké kaše. Ale já jsem si to nastavila tak, že když mě nebavily papíry, tak jsem šla do depozitáře a dělala si na výstavě, když mně nešla odborná práce, tak jsem si ředitelovala, a když nešlo obojí, tak jsem si sedla k účetnictví – tedy spolku – ne muzea, to mě vždycky vrátilo do normálu. Pořád jsem měla co dělat, pořád jsem měla spoustu plánů. Asi jsem neměla čas zblbnout – to teprve přijde.

* Nesplněné sny…
Ty se neprozrazují – ty přece víš, že jsem tak trochu čarodějnice. O čarování něco vím, takže vím, že prozrazený sen už není sen. Ale chci všechny uklidnit, že v muzeu už budu dělat jen to, co bude vymýšlet nový ředitel. Moje sny se teď budou ubírat jiným směrem – tedy nařídím si to. Já budu mít hlavu čistou a budu mít čas na výstavy, na knížky, na učení – ale teď jsem asi něco prozradila.

* Prý opravdový život začíná po šedesátce, je to pravda, nebo jen kecy?
No já bych řekla – jak u koho, ale já s tím, kolik mně je, problém nemám. Někdy mně připadá, když si něco přečtu, že je mně pět – ale to už říkal pan Werich. Pořád se to nezměnilo. Navíc úplně z muzea ještě neodcházím, asi bych to neuměla, předat papíry a bouchnout dveřma. Slíbila jsem Honzovi, že některé rozpracované projekty dotáhnu, ale hlavně si chci ještě chvilku užít práci na výstavách, v depozitáři, v terénu, mít konečně čas na přípravu akcí na statku, nedělat tohle jen po večerech doma. Udělám takový oblouk a vrátím se na začátek – do doby, kdy jsem ještě nebyla ředitelka. Začínala jsem tady jako etnograf a taky tak skončím. Jestli to je dobrý nápad nevím – to se uvidí. A když to náhodou nepůjde, tak se začnu doma rýpat v zahrádce.

(Jak lze z rozhovoru postřehnout, oba nás pojí dlouholeté přátelství, tak snad čtenář promine tu osobní rovinu rozhovoru.)

Turnovští muzejníci – společný snímek k výstavě „130 let turnovského muzea“ (2016)

STŘEPY NEJSOU ŽÁDNÉ ŠTĚSTÍ
PhDr. Jan Prostředník (*1968), dvě děti, žije v Jičíně. Jeho cesta k archeologii byla sice po absolvování gymnázia přímá, ale jak říká, do poslední chvíle se rozhodoval mezi studiem veteriny a archeologie. Zvítězila archeologie, amatérským veterinářem ale zůstal celý život, což je dáno jeho původem – pochází ze selského rodu a péče o zvířata provázela celé jeho dětství. Přestože se původně chtěl zabývat pozdní dobou kamennou, zabývá se celý profesní život historií Českého ráje. Jeho nejoblíbenějším místem v Českém ráji je Čertova ruka.

* Proč se potápíš?
Potápění byla moje záliba, ale po operaci páteře jsem na hloubkové potápění víceméně rezignoval. Nadále však plavu, protože to je koníček podstatně staršího data – věnuji se mu plných 46 let! S vyšším věkem už sice tolik nezávodím, ale plavu si pro radost dlouhé tratě, tři a pět kilometrů. Ten hodinový aktivní pobyt ve vodě člověka zbaví stresu, vyčistí mu hlavu a ještě posílí tělo. Navíc již 20 let vedu v Jičíně plavecký oddíl a pevně věřím, že ho budu moci vést i po prvním lednu.

* Kolik jsi ujel kilometrů mezi Jičínem a Turnovem a proč ses nepřestěhoval?
Zkusil jsem to spočítat a blížím se někam k číslu 400 tisíc kilometrů. Možné stěhování do Turnova jsem vlastně nikdy neřešil, protože manželka je vázaná na zaměstnání v justici v Jičíně a po přestěhování do Turnova by stejně musela řešit dojíždění. Proto bylo jednodušší, abych dojížděl já. Práce archeologa se bez auta stejně neobejde. Výkon archeologické památkové péče zajišťujeme pro celé území semilského okresu a ročně najezdíme minimálně 30 tisíc kilometrů.

* Co bude za 500 let – budou ještě archeologové?
Za 500 let samozřejmě archeologové budou! Protože nosiče digitálních dat tak dlouho určitě nevydrží, a nevydrží ani inkoust a toner na dokumentech tištěných z tiskáren našich počítačů… (smích).
Ale teď vážně, myslím si, že archeologie jako vědní obor bude pokračovat i v budoucnosti. Archeologie již není dělená podle tradičního pozitivistického schématu na „pravěkou a středověkou“, ale i na další období nebo tematická zaměření. Namátkou známe například archeologii postmedievální, která se zabývá obdobími novověku, industriální, archeologii „New Age“ nebo „válečnou“ archeologii. S ohledem na pomíjivost pramenů dnešní doby se tedy o osud archeologie neobávám.

Vernisáž výstavy „300 let zpracování drahých kamenů“ (J. Prostředník na snímku s Tomášem Řídkošilem)

* Co je lepší, středověk, nebo doba bronzová? A není to jedno? Vždyť žijeme v době negací poznání…
Všechno má svůj vývoj. Když jsem před téměř třemi desítkami let ukončil vysokoškolská studia, byl ze mě poměrně úzce zaměřený „specialista“ na mladší úsek pozdní doby kamenné na území střední a západní Evropy. Práce archeologa v turnovském muzeu ze mne udělala „odborníka“ na Český ráj a Pojizeří. Je mně úplně jedno, kterému časovému období se při archeologickém výzkumu věnuji. Jediným zájmem je získat o té konkrétní nálezové situaci dostatek informací, abych ji mohl dobře poznat a vyhodnotit. Velký důraz kladu na mezioborovou spolupráci zejména s odborníky z oblasti přírodních věd. Protože jednu věc jsem se za svou profesionální kariéru v turnovském muzeu naučil: „STŘEPY NEJSOU ŽÁDNÉ ŠTĚSTÍ.“

* Maškovy zahrady – splněný sen každého archeologa?
S touto lokalitou jsem spojil svůj život na 15 let! K prvnímu kontaktu došlo na podzim 1995, kdy jsem zde objevil skrývku ornice pro stavbu nového areálu technických služeb, o tři roky později jsme prováděli další záchrannou akci před stavbou prodejny Discont Plus (dnes Penny), v letech 2000 a 2001 největší plošný odkryv archeologické lokality tehdy pro stavbu sportovního areálu a konečně v roce 2009 to byla stavba okružní křižovatky. Slovy čísel: téměř 90 tisíc metrů čtverečních archeologicky prozkoumané plochy; objeveno přes dva tisíce větších zahloubených objektů a na 18 tisíc kůlových jam z deseti dějinných etap od starší doby kamenné po raný středověk. Obnáší to 300 krabic od banánů plných nálezů a stovku zrestaurovaných keramických nádob, dále pak unikátní biomateriál, který posloužil přírodovědcům pro rekonstrukci přírodního prostředí v pravěku a raném středověku. Prostě lokalita Nr.1 nejenom pro mě, ale i pro poznání nejstarších dějin Pojizeří. Nálezová zpráva má 9 540 stran textu a příloh a výsledky archeologického výzkumu byly souborně publikovány v devíti monografických studiích.

* Kolikrát jsi spadl z hradních ochozů? Co všechno jsi měl zlomené a sešité?
Terénní archeologie není ta často proklamovaná práce se štětečkem, lopatkou a špachtlí. Bývá to dřina v často nebezpečných prostorách, a tomu také odpovídají častá zranění. Po jednom fatálním pádu ze skály tvořící areál hradu Rotštejna mně jeden dobrý kamarád napsal SMS: „Už si konečně uvědom, že Mamut (moje přezdívka) není letec…“ To bylo před jedenácti lety a skutečně jsem se skvostně zrakvil – zlomeniny levé ruky, pravé nohy a dvou obratlů. Od té doby jsem sice párkrát někam žuchnul, ale takový průšvih to nebyl. Občas nějaké šití, natržené nebo v lepším případě natažené vazy. To prostě ke mně patří. Ze své sportovní kariéry, kdy jsem koketoval s triatlonem, mám zafixovanou hlášku jednoho našeho trenéra: „Není krev? Nebyl výkon!“ (smích)

Jan Prostředník jako nevěsta v masopustním průvodu na Dlaskově statku (2013)

* Prý má každý archeolog revma… Vržou ti kolena?
Ne! Revma mají nezodpovědní archeologové, kteří klečí na zemi, místo aby si pod kolena strčili kus karimatky.

* Co tě na Vlaďce jako šéfové nejvíc štve?
To musím dlouho přemýšlet… Zastupuju ji od roku 1998 a zažili jsme toho opravdu hodně! A to jak dobrého – toho bylo naštěstí víc -, tak i těch „průserů“. Vlaďka je motor, který má trvale nastavený plný výkon. Má-li jasnou ideu, jde za jejím naplněním bez ohledu na ztráty a následky, které zpravidla odnáší zdravotně. Neumí moc odpočívat – někdy mám pocit, že vlastně vůbec. S postupujícím věkem mně dochází – s ohledem na zchátralost vlastního organismu, že člověk není ze železa a musí se občas zastavit, nadechnout se a ohlédnout dozadu. Když to totiž udělá, tak zjistí, že je za ním kus práce, za kterou se nemusí stydět. Pokud to ohlédnutí zvládne i Vlaďka, tak zjistí, že je za ní dílo v pravdě „gargantuovské“. Tak akorát nevím, jestli jsem přesně odpověděl na otázku…

* Když se někdo za rok za dva přeřekne a přivítá ředitelku Muzea Českého ráje, budeš naštvaný?
Určitě nebudu naštvaný! Pozice narcistního ješity je mně naštěstí cizí. Budu-li mluvit upřímně, tak o pozici ředitele turnovského muzea jsem ani neuvažoval. To, že se jím od ledna 2021 stanu, je zásluha právě Vlaďky. Zde došlo k naplnění té mé předchozí zmínky o jasné ideji…

* V čem bude muzeum pod tvým vedením jiné?
Pevně věřím, že budeme pokračovat v nastavených mantinelech a vyjetých kolejích! V uplynulých desetiletích jsme si ověřili, že to funguje, tak proč měnit taktiku?! Máme za sebou celou řadu úspěšně završených projektů, které jsou přijímány nejenom odbornou, ale zejména širokou veřejností, a v tom prostě musíme pokračovat. V letošním roce jsme zahájili rekonstrukci domu čp. 72, který sousedí s hlavní budovou muzea. Sem chceme situovat nejenom expozice a multifunkční sály, ale také provozní místnosti, o které jsme při stavbě expozice horolezectví přišli. Tím bude završena naše „územní rozpínavost“ a muzejní areál získá logické prostorové uzavření.
Do koncepce, kterou jsem prezentoval při výběrovém řízení na ředitele turnovského muzea, jsem uvedl, že preferuji model vedení kolektivu založený na principech otevřenosti a vzájemné důvěry, očekávám však výkon i efektivitu práce a pochopitelně loajalitu zaměstnanců vůči jejich muzeu. Základem je zdravý tým s tvůrčím duchem pracující na principu „Viribus unitis“. Proto je důležitá strukturovaná informovanost celého kolektivu o plánovaných projektech. Zaměstnanci musí znát skutečný smysl a význam toho, co dělají. Bez těchto důležitých premis nelze dosáhnout vytčeného cíle. No a toho se chci držet…

(I s Janem Prostředníkem váže autora článku dlouholeté přátelství, proto jsme i zde zachovali osobní tón rozhovoru.)

J. Prostředník a V. Jakouběová v expozici horolezectví…

Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.