V pátek 25. září patřilo odpoledne a večer v Klubu Kus na Střelnici padesátinám dnes již vpravdě legendárních Čmukařů. Loutkové divadlo Čmukaři za uplynulá desetiletí oslovilo hned několik generací dětí i dospělých – jejich představení totiž baví bez rozdílu věku úplně každého. Pro náš region představují kultovní fenomén, což potvrdí pohled do pozvánek na kulturní akce v posledních desetiletích: málokterá divadelní či hudební přehlídka se bez nich obejde.
Na oslavu padesátých narozenin připravili Čmukaři premiéru nové divadelní hry O Zeleném prasátku. Páteční program nabídl tvůrčí dílny pro děti, vystoupení spřátelených souborů i řadu gratulací. Velmi uvolněná atmosféra zaplněného turnovského klubu byla umocněna přítomností bývalých členů souboru, ale především účastí malých i velkých příznivců jejich originálního divadelního pojetí.
Složení souboru se v posledních letech ustálilo. Pod hlavičkou Čmukařů dnes vystupují Jaroslav Ipser řečený Motýl, Romana Zemenová (Hába) a Daniela Weissová. A právě s Danielou Weissovou jsme si o padesátileté cestě Čmukařů povídali.
Rozhovor s Danielou Weissovou:
Fenomén Čmukaři slaví 50 let na scéně. Čím to podle tebe je, že fungujete takhle dlouho?
Jednoznačně osobností Jardy Ipsera, našeho drahého Motýlka. V něm se protíná neuvěřitelná citlivost, vnímavost, kreativita i technická zručnost. Vždycky to byl skvělý lídr, který dokázal přitáhnout lidi. Měli jsme také štěstí na skvělé parťáky – i když s námi někdo pobyl třeba jen dvě tři sezony, vznikly z toho úžasné věci. A v neposlední řadě je to tím, že je naše tvorba autorská. Děláme vlastní věci, protože se nám líbí a baví nás, ne proto, že musíme.
Úžasná je právě ta pestrost. Dokážete odehrát sólové věci, ale i společně ve dvou či ve třech. Jste schopní poskládat celovečerní program z několika svých představení a nikoho to nenudí.
Je to tak. Máme na repertoáru sólovky, věci pro dvojici i kusy pro celý trojlístek. Baví nás ta rozmanitost a pořád nás to drží.
Máš představu, kolik inscenací jste za těch 50 let vytvořili a kolik jich zvládnete hrát teď?
Na to by byl přesnější Jaroušek, ale tipuji, že k těm padesáti inscenacím se to blížit bude. Některé byly jen drobničky, ale kolem 50 kousků jsme dohromady dát mohli. V současnosti máme na repertoáru zhruba čtyři až šest věcí, které jsme schopní ihned odehrát. A co se týká počtu odehraných představení, tam už jsme tisícovku určitě překročili.
Na loutkářské scéně patříte k republikovým pojmům, získali jste řadu ocenění. Je nějaké, kterého si ceníte nejvíce?
Ocenění ze soutěží potěší – ať už z Loutkářské Chrudimi, nebo z Jiráskova Hronova, protože je to jakési oficiální pojmenování našeho úsilí. Pro nás jsou ale možná ještě cennější osobní setkání s výjimečnými lidmi z oboru, kteří za námi přišli a řekli: „Hele, vy jste dobří.“ Ať už to byl Jan Dvořák z hradeckého Draku, profesor Ivan Vyskočil, nebo náš dlouholetý přítel Luděk Richter, který nám vždycky dává otevřenou zpětnou vazbu. Tohle jsou pro nás ceny, které sice nikde obrazně nevisí, ale mají obrovskou váhu. Je to uznání od lidí z branže, kteří vědí, kolik práce za tím stojí.
Jak dlouho vzniká nové představení od prvního nápadu? Třeba jako to nejnovější k narozeninám.
Za normálních okolností tak čtyři měsíce. S výrobou loutek a scénografie pro nejnovější představení O Zeleném prasátku jsme začali už loni v létě. Našli jsme předlohu, která nám padla do oka – připomínala nám trochu našeho milovaného Medvídka Pú. Vše bylo připravené a plánovali jsme, že se do zkoušení opřeme hned na podzim. Jenže do toho všem vstoupily jiné pracovní povinnosti, takže jsme to nakonec dotahovali na poslední chvíli a intenzivně zkoušeli v létě a hlavně celé září. První reakce jsou dobré, tak doufám, že se představení bude líbit, a těšíme se na reprízy, kdy to třeba ještě trochu dotáhneme.
Vaše tvorba má skvělou vlastnost: oslovuje děti i dospělé zároveň…
To je asi opravdu náš specifický fenomén. Hrajeme pro široké publikum. Děti jdou po základní myšlence a příběhu, zatímco dospělí si v tom najdou čtení mezi řádky a drobné narážky. Baví se obě skupiny.
Kde všude už Čmukaři za těch 50 let hráli?
Sjezdili jsme celou Českou republiku a kousek Slovenska. V minulosti jsme hráli tam, kam nás pustili – v Bulharsku, Polsku nebo NDR. Později jsme se ale dostali i dále: do Portugalska, Španělska, Indie, Lucemburska a naposledy loni na jaře do Švýcarska.
Co bys popřála Čmukařům do další padesátky?
Když jsem byla mladá, říkala jsem si, že popřát „hlavně zdraví“ je strašné klišé. Ale dneska je to pravda, takže – hlavně to zdraví! Nápadů máme pořád dost a baví nás to. Při zkoušení nové hry jsme se tak nasmáli, že jsme si tím vlastně dali ten nejhezčí dárek sami sobě. Takže přejeme všem zdraví, abychom v tom mohli pokračovat.
Je někdo, komu bys chtěla na závěr poděkovat?
Určitě městu Turnov za finanční podporu akce. Velmi si vážíme i toho, že nám pan starosta s místostarostou přišli osobně popřát. A obrovské díky patří všem divákům a přátelům. Ti nejvěrnější za námi dorazili z velké dálky – ze Svitav, Prahy, Mladé Boleslavi, Hradce Králové i Liberce. Byl to pro nás nezapomenutelný zážitek.
Děkuji za rozhovor.
ČMUKAŘI – STRUČNÁ HISTORIE
Kde to všechno začalo: Kořeny souboru sahají do 70. let do Modřišic. Loutkáři se zpočátku scházeli v místní škole, kde v jedné ze tříd vybudovali stálou marionetovou scénu a hrávali hlavně přes zimu.
Kde se vzal název Čmukaři? Název vznikl tak trochu náhodou při cestě na krajskou přehlídku do České Třebové. Soubor do té doby neměl žádné oficiální jméno. Členové tehdy dojížděli autobusem z Turnova na Podháj a do modřišické školy docházeli pěšky v zimě v kulichách s velkou bambulí – tedy čmukem. Místní jim přátelsky říkali „čmukaři“, a tak byl nápad na oficiální jméno na světě!
Směr autorské divadlo: Když vedení souboru převzal Jaroslav „Motýl“ Ipser, přešlo divadlo na přenosnou scénu, vydalo se z Modřišic do světa a opustilo klasické pohádky. Společně s Danielou Weissovou vystudovali loutkářskou konzervatoř v Hradci Králové a začali psát vlastní autorské hry.
Za 50 let na scéně: Soubor vytvořil na 50 autorských inscenací, odehrál více než tisíc představení a posbíral řadu ocenění na prestižních přehlídkách jako Loutkářská Chrudim či Jiráskův Hronov. Své hry představil nejen divákům po celé ČR, ale i v řadě evropských zemí a dokonce až v Indii.
Nejznámější inscenace z repertoáru Čmukařů: Medvídek Pú, nebo tak nějak; Sněhurka a 7 trpaslíků; Kašpárek chodí pěšky; Pletené pohádky; Dračí pohádky; Ó, ta zlatá rybka! / Kam se poděly kočičí jazýčky a další.
(Snímky jsou z premiéry divadelní hry O Zeleném prasátku, Klub Kus na Střelnici, pátek 25. září 2026.)