Už je mezi námi jen velmi málo pamětníků, kteří na vlastní oči zažili ten potupný 15. březen 1939, kdy do Turnova zčásti motorizovaně, ale většinou pěšky či na lyžích dorazila okupační německá armáda. Po zabrání Sudet došlo i na zbylé území naší země. Z útržkovitého vzpomínání žijících pamětníků poskládal před deseti lety příspěvek Petr Kučera, nyní je dobrá příležitost si tehdejší události připomenout očima autentických svědků:
Když byla československá armáda v říjnu 1938 rozpuštěna, odešli vojáci i z kasáren v Turnově. V našem městě našlo útočiště přes pět tisíc lidí, kteří museli po „Mnichovu“ opustit tehdejší Sudety. Zbylé muniční sklady, zásoby a celý inventář kasáren, to všechno si rozebrali místní občané. Všichni věděli, že k záboru zbylého území Čech asi dojde co nevidět.
A tak 15. března 1939 se za hustého sněžení valil jak na motorkách, tak i na lyžích Hlubokou ulicí Hitlerův wehrmacht rovnou do turnovských kasáren, kde ale nezůstalo vůbec nic, co by mohlo posílit jeho výzbroj. Jak se záhy ukázalo, okupační vojsko dorazilo nejen s puškami na zádech, ale i s přesnými seznamy „nežádoucích“ turnovských občanů. Pár dnů po jeho příchodu došlo k zatýkání, především Sokolů a představitelů turnovské inteligence, hlavně středoškolských profesorů. Před budovou dnešní ZUŠ na náměstí stál otevřený náklaďák, do kterého všichni zatčení museli nastoupit. Na náměstí byla v tu chvíli spousta lidí, ale nikdo netušil, kam je vezou, takže jim všichni kolemstojící mávali na cestu. Do Turnova se nikdo z nich zpátky už nevrátil, ani po válce. A podobně tomu bylo i s turnovskou židovskou komunitou…