To pravila naše nejmladší dcera, když zjistila, že v televizi na komerční stanici sledujeme oblíbený film. Ona ho má také ráda, ale jako zástupce nejmladší generace se na filmy trvající hodinu a půl dívat s reklamami o hodinu déle nebude. Naše generace i ti starší to ještě akceptujeme. Jsme ale poslední. Za námi už pusto prázdno.
Vrchol byl, když nedávno na Primě dávali Prince Bajaju. Tohle je vlastně úplně úchylná televizní stanice. Primy jsou totiž dvě, na jedné je film na začátku, na té druhé za polovinou. Když jsem film pustil, princezna už nasedala do kočáru a jela k drakovi, aby ji sežral. Nebo si ji vzal za ženu? Dodnes netuším, jak by to dopadlo, protože vidle do toho hodil princ, který přijel na koni a draka zabil…
Pak jsme našli ještě tu druhou Primu (do té doby jsem netušil, že jsou dvě), kde princ teprve odcházel z rodného hradu. A „pic kozu do vazu“, sotva zamkl vrata a klíč schoval pod kámen, hned pět minut reklam. A po záběrech z Kopicova statku, kde princ nasedne na bělouše a míří k mému milovanému Věžáku, další pětiminutovka něčeho, co k životu fakt nepotřebuju. Jako jsou šampony proti lupům, kdy černoch jede na koni obráceně, zákonné pojištění auta, které se liší o desetikoruny, nebo reklama na potenci od dávno mrtvého sexuologa – i když ta je natolik bizarní, že do filmu také tak trochu patří. Ne ale do Bajaji!
Jakmile sexuolog ze záhrobí doporučil, co si mám koupit a hned bude všechno klapat, televizi jsem vypnul a další scény z Bajaji rodině raději odvyprávěl. Tuhle filmovou pohádku znám nazpaměť, je moje neoblíbenější, protože na ni mám hodně vzpomínek. Můj strýc byl totiž tehdy vedoucím zotavovny ROH na Hrubé Skále a já jako šesti či sedmiletý viděl skoro celé natáčení. Nejraději mám ten rytířský souboj na koních na nádvoří zámku, protože jsem stál téměř za kamerou. Však také při osobním setkání na zámku s Ivanem Paluchem (ZDE) mně běhal mráz po zádech. Nezapomenutelný zážitek.
Ale zpět k reklamám ve filmech. Máme iVysílání ČT, Netflix, děti nám koupily Voyo. A kdybych byl úplně zoufalý, ještě máme filmy na DVD, ty už jsme si nepustili několik let.
Na druhou stranu, protože se také tak nějak živím reklamou, resp. inzercí, chápu tu nervozitu a úzkost marketérů komerčních televizí. Reklamy je živí. A vězte, že jsem pátral, ale ani ty největší hlavy v oboru dnes vlastně nevědí, jak z toho ven. Nebo vědí, a nesmí ani naznačovat. I to je možné.
Faktem je, že žijeme v takovém mezidobí. Všichni tušíme, že za všechno se postupně bude platit, ale kolik z nás je nyní ochotno platit za zpravodajství na internetu? A tak čteme články jen do poloviny, nebo hledáme servery, kde ještě stále lze číst text až do konce. Tohle se ale rychle změní. Televizní národ čeká v nadcházejících letech překotná změna. Ano, budeme mít na výběr a stále ještě budeme moci sledovat oblíbený film zadarmo. Už to ale bude úplně jiný film, Alzáci v něm budou naprosto dominovat a film bude trvat tři hodiny. A tak si rádi zaplatíme, abychom měli klid. Nebo se dívat nebudeme.
Co ale budou dělat firmy a společnosti, které následně žijí z reklamy způsobem, že jí podlehnete a zboží si objednáte, to tedy netuším. Proto píšu o té „revoluci“ v přímém přenosu, s níž si dnes všichni zainteresovaní lámou hlavu, a nikdo vlastně pořádně neví, co bude.
Nicméně jisté je, že se bude platit. Platit za všechno. Za televizi bez reklam, za internet bez reklam, za poslední rozloučení v krematoriu bez reklam. A někdy se bojím, že jako je to v té pohádce o bambitce, přijde nějaký ministr financí s daní z komínu, hlíny a s daní ze vzduchu.
Inu, jiný svět. A to nevědomí, jak to všechno bude, může být docela sexy. Nebo ne, pane Uzle?