Tak nějak si pěkný letní den cyklisté představují. Nepanují tropické teploty, ale příjemně svítí sluníčko, vítr mírně pofukuje, je modro, klid atd. Jenže pak přijedete do města, konkrétně přímo do srdce Českého ráje – Turnova. A protože není mnoho jiných možností, musíte využít hlavních ulic a často i průtahových vozovek. A tady není nad cennou radu. Podám ji prostřednictvím neveselé osobní zkušenosti. Výjezd na kole mohl dopadnout žel i tak, že bych tyto řádky již vůbec nepsal. Velmi silný provoz je již od rána v Nádražní ulici. Zde se nám, cyklistům, jezdí obzvlášť obtížně. Popojíždím ve směru ke středu Turnova a pozorně sleduji provoz před sebou, abych nebyl překvapen, kdyby auta přede mnou brzdila před přechody. Snažím se zapojit periferní vidění. Tentokrát mě zachraňuje.
Náhle mě skoro lízne cosi světlého – auto prudce zabočuje vpravo a docela brutálně mně překříží cestu. Není tam žádná odbočka! Nedává znamení o změně směru jízdy! Vycvičeně rychle brzdím, co brzdové ústrojí snese, bez prodlevy se chystám na pád, ať již bude dopředu přes řidítka nebo do boku po srážce zleva. Potu je náhle po těle víc, než zařídí letní den. Naštěstí kombinace letité zkušenosti a natrénované pohotovosti zajistí, že zůstanu v sedle a bez pádu. Zastavím a jdu k oknu řidiče, abychom si nebezpečnou akci vysvětlili. Jde o staršího pána. Hned se na mě jaksi zle a nepřívětivě podívá. Znamená jeho pohled, že snad já jsem viník? Asi ano. Místo slovní komunikace otevře dveře a snaží se mě jimi zasáhnout. Naznačuji, aby stáhnul okénko. Jeho obličej se stává ještě zlobnější a nevrlejší a dveře se začnou pohybovat sem a tam ve zjevném úmyslu do mě narazit. Musím uhnout, aby mě netrefil a abych bez jistoty doteku se zemí nespadl pod další přijíždějící vozidlo. Než se stačím vyzout z klipsen, pán s ohledem na vyšší věk velmi hbitě vyskočí z vozu. Oslovím ho ve smyslu, zda si uvědomuje, co udělal a jak mohla jeho velmi překvapivá a riskantní myška dopadnout. Nebere mě na vědomí a rychlým krokem míří pryč. Aniž by využil přechodu pro chodce, doslova přeběhne rušnou ulici. Peláší pryč jako kluk načapaný na cizích třešních. Starší spolujezdkyně zůstane v autě. Obejdu ji a z chodníku oslovím ji. Prý nic neviděla. Opravdu? Opravdu nic. Jistota v hlase však chybí. Co teď? Kde budu v tolika lidech na chodníku shánět ochotné svědky? Zavolat Policii? Budou mít zrovna čas? Nemávnou rukou, když se vlastně nic nestalo? Jenže ono se stalo. Nebýt pohotové reakce, již mohly na Nádražní svištět houkačky záchranky. A čekat v rostoucím dopoledním teple hodinu, dvě? Musím to vyřešit jinak. Aspoň si rychle zapisuji typ auta a jeho registrační značku.
Až později mně při uvažování došlo, že řidič se místo řízení a provozu věnoval otázce, kde má zaparkovat. Chápu jeho počínání, ale hlavní povinnost podle vyhlášky nesmí být přece opomenuta. A zde jednoznačně byla. Šlo o spontánní reakci bez rozvahy – ha, vidím kus volného místa v zálivu a šup tam bez ohledu na ostatní! Jen aby mě někdo nepředjel! Tak to asi zkratkou proběhlo v hlavě staršího pána. Mimochodem by si měl být vědom, že s rostoucím věkem se stále silněji hlásí určité limity v pohotovosti, reakčním čase a schopnosti rozhodování. Ne, hlavní je zaparkovat. Přece nebude koukat, jestli někoho omezuje a dokonce ohrožuje. Jsem jen já! Vše pochopím, ale dělicí čárou se pro mě a pro mou reakci stalo útočení dveřmi a zbabělé zmizení. Když udělám chybu, aspoň se k tomu rovně postavím a ponesu odpovědnost. Stačila krátká omluva a jel bych dál, žel bohatší o další negativní zkušenost. Nyní z toho vychází zveřejnění události. A zanedlouho bude následovat publikace jména a příjmení, jistě se mi ho podaří vypátrat. Možná bude bydlet v části města, odkud či kam přijel. A potom se trochu uklidním a napíšu věcné zamyšlení nad mírou (ne)přátelskosti města Turnova k cyklistům.
Otakar Patočka, opatocka@o2active.cz