FEJETON O MYŠLENKÁCH, KTERÉ SE OBČAS PROMĚNÍ VE SKUTEČNOST

0

Dnes jsem zažila jednu ze svých premiér a byla to premiéra pro mě skoro filmová. Jela jsem pro dceru do Turnova, cestou zpět do Rovenska noční krajinou jsme si pouštěly naši oblíbenou „cestovní“ píseň: Chci zas v tobě spát… Projely jsme všemi vesnicemi vzorně a s dodržením předepsané rychlosti. Za Lestkovem se za námi objevilo nějaké vozidlo a s tím jak rychle zkracovalo vzdálenost mezi námi, jsem úměrně přidávala na rychlosti já. Sotva jsem stačila vyslovit: „Co se mi ten debil lepí na zadek!“, vidím ve zpětném zrcátku bliknutí. Hned nato se rozsvítil nápis: Policie. Stop! Zajela jsem ke kraji a snažila se zkoncentrovat na hledání klíčku v zapalování, zhasnutí motoru a prosté vystoupení z auta. Vzápětí mně bylo oznámeno: Silniční kontrola, vaše doklady.

S rozklepanýma rukama jsem z peněženky vyházela vše, co jsem usoudila, že je potřeba, řekla policistovi, že jsem z něho nervózní, že mě takhle zastavili poprvé… Na dotaz, kde mám malý techničák, jsem zmateně, avšak velmi hbitě odpověděla, že v kufru, přičemž jsem tím myslela kaslík na palubní desce. Po předání dokladů jsem se ještě dobrovolně přihlásila k fouknutí do „balónku“, neboť si myslím, že v životě se má vyzkoušet vše. Bylo mně to přislíbeno.

Policista s mými doklady nasedl do služebního vozu a v tu chvíli přijela ještě policejní dodávka. Byly jsme téměř v obklíčení a já čekala na vyzvání, abychom se opřely čelem o kapotu za účelem prohledání a nasazení želízek. Dcera mezitím zhodnotila vizáž příslušníka jako velice ucházející a já zalitovala, že jsem se na tu cestu alespoň trošku nenamalovala. 
 
Nakonec, i přes moji vidinu nekompromisního zatčení, se vše v dobré obrátilo. Zřejmě jsme vzbudily takovou důvěru, že mně doklady s úsměvem vrátili a ani se neptali, čí je auto, přestože bylo z techničáku zřejmé, že moje ne, že je jakéhosi Brunclíka Jiřího (mého táty). Taky fouknout mně nedali (jaké zklamání) a milostivě nás propustili… Znovu jsme si pustily „Chci zas v tobě spát“ a pokračovaly v cestě do našeho Rovenska.
 
Kateřina Matysová, katerinka.net@seznam.cz

PS: A proč tuto banální příhodu píšu? Ona je totiž důkazem toho, že teorie o síle myšlenky a myšlenkovém „přitahování“ skutečností je ryze pravdivá a reálná. Nebyly to totiž ani dva dny, kdy jsem přemítala nad tím, že mně ještě nikdy policie nezastavila a nic po mně nechtěla… Myšlenka se téměř vzápětí stala skutečností. A to jsou ty „věci mezi nebem a zemí“…

Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.