Začíná tak většina pohádek, hlavní hrdina si sbalí do uzlíku pár buchet a vyrazí na zkušenou do světa. Cestou překonává spoustu překážek, potkává nové lidi, učí se novým věcem a poznává daleký kraj. To vše proto, aby se pak domů vrátil zkušenější, dospělejší a schopný postarat se sám o sebe. Trochu romantická představa, ale nemusí to být jen svět fantazií a nadpřirozených jevů. Nebát se vytáhnout paty z „rodné hroudy“ a opustit pohodlné zázemí, v kterém člověk vyrůstal, to bývala naprosto samozřejmá věc i u našich předků.
Turnovský rodák a absolvent „špéry“ Honza Zajíc má zcela jasno v tom, že sedět doma za pecí je téměř zhoubnou záležitostí pro srdce i ducha člověka. Ačkoliv vystudoval kovářství, řemeslu se vlastně nikdy pořádně nevěnoval. Po škole začal pracovat v gastronomii, ale protože ho život na maloměstě svazoval, rozhodl se cestovat. Mladý kluk, kterému dobrodružství kouká z očí, měl rozevlátou povahu už odmalička. Nebylo tedy divu, že hned jak měl příležitost, sbalil kufry a vyrazil za hranice všedních dní. Protože ale bez práce nejsou koláče, musel si na cestování nejprve poctivě vydělat. A kde jinde, než v zahraničí.
…se slonem
* Po škole jsi nějakou dobu pracoval v turnovské Divizně a pak jsi s maminkou otevřel kavárnu v Liberci. Stejně jsi ale nebyl šťastný. Jakým směrem se tedy začaly ubírat tvé kroky?
Potřeboval jsem změnu. Nenaplňovalo mě flákat se po městě… Leckdo v tomto případě odchází do Prahy, ale nešlo mně o to odejít do většího města. Chtěl jsem úplně mimo tuhle republiku. Abych na cestování měl, rozhodl jsem se odjet pracovat na loď.
* Kam?
Do Německa. Byla to výletní loď, která brázdila břehy Holandska, Belgie, Francie, Švýcarska a zpět. Od číšníka jsem se postupně vypracoval až na jednu z nejvyšších manažerských pozic. Odjížděl jsem se základy angličtiny a po pěti měsících jsem se vracel na pár dní do Čech s tím, že jsem se anglicky už plynule domluvil a s našetřenými penězi jsem se rozhodl vyrazit na cestu.
Vietnam
* Kam ses vydal?
Na Filipíny. Strávil jsem tam měsíc a tahle země mě úplně uchvátila. Rozhodně se tam chci ještě někdy vrátit. Celý život přitahuju bizarní situace. Při téhle cestě jsem měl například problém na letišti kvůli noži, co jsem dostal od táty. Hádal jsem se s ochrankou, že jim ho nedám a až ve chvíli, kdy mi reálně hrozilo vězení, jsem tedy ustoupil a ten nůž tam nechal. Ale nechtěl jsem…
* Že budeš cestovat, bylo jasné vždycky?
Mám nutkání vidět věci na vlastní oči. Nestačí mně internet nebo filmy… Tak jako má někdo sen, že postaví dům a bude mít velké drahé auto, já chci cestovat a vidět svět. Naši rodiče tu možnost neměli. Já ji zase nechci promarnit.
* Kam jsi vyrazil po návratu z Filipín?
Do Pece pod Sněžkou (úsměv). Musel jsem vydělat nějaké peníze, abych mohl vyrazit dál. Takže jsem se na nějaký čas zaseknul a makal. Chvíli na horách a pak jsem zase odjel pracovat na loď. Tam jsem se definitivně rozhodl, že se domů vracet nechci a začal jsem plánovat cestu přes Jihovýchodní Asii.
* Měl jsi nějaký konkrétní cíl?
Chtěl jsem se podívat do Nepálu. To nakonec kvůli zranění, které jsem si přivodil cestou na motorce, nedopadlo. Ale jinak moc neplánuji. Vymýšlím trasu a cíle za pochodu. Buď mně poradí někdo místní, nebo další cestovatel, kterého na trase potkám. On doporučí něco mně, já zase jemu… Komunita baťůžkářů funguje opravdu dobře. Že se podívám do Laosu, jsem neplánoval. Stejně jako že pojedu šest tisíc kilometrů kolem čínských hranic místy, kde není silnice, na pionýru, s batohem, který má 23 kilo a čtyři dny v kuse bude pršet.
Nationalpark Huai Nam Dang (Thajsko)
* Pomáhají si lidé, kteří se vzájemně neznají, když se potkají?
V tomhle člověka cestování naučí naprosté bezprostřednosti. Co by mu tady přišlo blbé a možná trapné, se tam prostě neřeší. Tam řešíš, abys měla co jíst, co pít a pokud se zraníš, tak aby se to co nejdříve a nejlépe zahojilo. Vzájemně si pomáhat je samozřejmostí. Navíc to otevírá dveře k dalším informacím, zkušenostem a přátelstvím, které fungují a v kontaktu jsme i potom, co se naše cesty rozejdou. Víme, že kdybychom přijeli do země toho druhého, máme kde složit hlavu.
Kelingking Beach
* Změnilo tě cestování nějak?
Určitě jsem drzejší, ale ne bezohledný. Naopak, zajímá mě, co se kolem děje. Lidem připadá divné, když někam přijdeš a nahlas, srozumitelně pozdravíš a s upřímným zájmem se zeptáš, jak se kdo má. Při cestování se člověk dostává do mezních situací a na zbytečnosti není čas. Tady v Čechách jsme trochu studení čumáci. I to je důvod, proč odsud pořád utíkám do míst, kde jsou lidi srdečnější.
Taky už dávno neřeším nepodstatné věci. Je úplně jedno, jestli má člověk možnost odjet na půl roku nebo na dva týdny. Podle mě je důležité zvednout kotvy a odjet. Je jedno kam, ale pomůže to získat na věci trochu jiný pohled.
* Jak se domlouváš? Stačí pouze angličtina?
Vždycky se snažím naučit se pozdravit, poprosit, poděkovat a objednat si jídlo v jazyce dané země, kde se právě nacházím. Není to úplně jednoduché, ale bourá to hranice. Například ve Vietnamu v Ho Či Minově městě (dříve Saigon – pozn. aut.) jsme potkali kluka, s kterým jsem se snažil mluvit vietnamsky. Po pár větách jsme sice přešli na angličtinu, ale on ocenil moji snahu a čtyři dny nás zdarma provázel po místech, kam by mě ani nenapadlo se podívat. Ochutnal jsem pravou saigonskou polévku a zažil jejich každodenní život. To byla pecka.
* V drahých resortech by tě tedy člověk asi nenašel, že?
Přesně tak. Mám rád místa, kde poznám pravou podstatu toho, jak se tam žije. Turistické ráje, kde většinu hotelů nevlastní původní obyvatelé, mně každodenní život místních nikdy neukážou. Slona tváří v tvář budu radši obdivovat v záchranném kempu, než se na něm za peníze vozit jako na atrakci. Nebo jsem se v Indonésii nechal tetovat šamanem na opuštěném ostrově… To jsou přesně ty zážitky, které potřebuji. A potom vidět přírodní krásy. Pokořil jsem dvě nejvyšší hory Jihovýchodní Asie. To už mi nikdo nevezme.
…tetovací salon
* Říkal jsi, že přitahuješ bizarní situace. Jaké třeba?
Například jsem přijel na jeden z nekrásnějších ostrovů v Thajsku a měl přijít nejhorší tajfun za posledních sto let. Uzavřeli na pět dní lodní dopravu, ale já už jsem za těch pět dní potřeboval být úplně někde jinde. Povedlo se mně chytnout poslední loď, která z toho ostrova odjížděla. Plavba, která normálně trvala půl hodiny, se protáhla na hodiny dvě. Na palubě vládla ohromná panika… Když začala posádka rozdávat záchranné vesty, byl jsem ještě celkem v klidu a dal jsem si ji na batoh. Když se ale začali oblíkat i oni sami, došlo mi, že jde do tuhého… Loď skákala přes pětimetrové vlny a bylo to fakt šílený. Byl jsem opravdu rád, když jsem zase cítil pevnou zem pod nohama.
…na Bali
* Máš při cestování z něčeho strach?
Paradoxně se bojím létat. Ale jinak snad ani ne. Zvládl jsem i situaci, kdy mě v Thajsku okradli a zbyl mně jenom pas.
V dětství jsem trávil hodně času v Harrachově a pohyboval jsem se v prostředí Horské služby. Díky tomu mám naučené, že bez lékárničky prostě nikam nejezdím. Umím se o sebe postarat a zcela přirozeně pomáhám i druhým. Když jsem na motorce projížděl Laos a Vietnam, vyboural jsem se já sám, ale také jsem pomáhal při velké havárce autobusu, protože jsem byl jediný, kdo tu lékárničkou s sebou měl.
* A chybí ti při cestách do neznáma něco?
Přiznávám, že je super se po čtyřech měsících na cestě umýt v teplé vodě a napít vody z kohoutku. Ale neměnil bych nic. Ty zážitky za to stojí.
* Kam budou tvé kroky směřovat příště?
Sestra žije už tři roky v New Yorku, takže se za ní chci jet podívat. Lákají mě Nový Zéland, Kanada, Jižní Amerika… Je toho hodně. Uvidíme, co vyjde.
* Děkuji za rozhovor a přeji dobrý vítr do plachet.
Také děkuji a zdravím všechny čtenáře.
Zuzana Kolářová, zuza.kolarova@gmail.com