Jedním slovem dáma. Psycholožka a zakladatelka centra COGITO, docentka Věra Pokorná, která na začátku února vedla kurz ve Vzdělávacím centru Turnov kurz Feuersteinovy metody instrumentálního obohacení (FIE), je aktivní, vzdělaná, optimisticky naladěná matka čtyř dětí a babička 13 vnoučat. Nikdo by jí nehádal 76 let. Její život se točí nejenom kolem veliké rodiny, ale i kolem psychologie, výuky studentů všech generací a psaní knih směřujících k pomoci dětem se specifickými poruchami učení.
Její exkluzivní 80hodinový kurz byl určen především pro učitele turnovských základních škol a probíhal v rámci projektu „Vytváříme podmínky pro školní úspěšnost“, jehož nositelem je město Turnov a který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR. Po devítihodinové výuce, při níž seznamovala pedagogy s metodou pana Feuersteina, se i přes únavu z celodenního přednášení rozpovídala:
* Váš život je velmi pestrý, inspirativní. Které události či která setkání považujete za stěžejní ve vašem životě?
Určitě ráda vzpomínám na práci na fakultě (Karlova univerzita – pozn. aut.), moc mě bavila práce se studenty, ač jsem si to třeba v tu danou dobu tak neuvědomovala. Otázky studentů vás inspirují, motivují k další práci. V roce 1972 jsem musela odejít do poradenské praxe, ale i na tu velmi ráda vzpomínám.
* V čem vás poradenství obohatilo?
Díky této práci jsem se seznámila s lidmi napříč sociálními vrstvami. S dětmi, které chodily tehdy do pomocné školy, se sociálně slabými rodinami, které všechny nemůžeme dávat do jednoho pytle. Ráda vzpomínám na muže, který vyrostl v dětském domově. Jeho snem bylo mít fungující rodinu. První manželka ho pouze využila k potvrzení paternity, následně si vzal prostitutku, se kterou měl čtyři děti. Manželka musela strávit dva roky ve vězení a on se o všechny čtyři děti velmi dobře postaral.
* To zní neuvěřitelně.
To ano. Pracoval, dělal s dětmi úkoly, vařil, pral, psal manželce a snažil se, aby jí trest zkrátili. Ale stále byl ve společnosti zařazený jako sociální případ, to se bohužel nezměnilo. K tomuto muži jsem měla velikou úctu, obdivovala jsem ho. Na druhou stranu ke mně chodily děti rodičů ze showbyznysu a z rodin státních úředníků, které byly suverénní, sebejisté, a já řešila, jestli jim ukázat, že svět není jenom o převaze a mocenském přístupu, který měly zakódovaný z rodin. Snažila jsem se jim předávat obyčejné lidství, pochopení.
* V roce 1993 jste se setkala s profesorem Feuersteinem v Jeruzalémě. Jaká byla vaše motivace?
V roce 1990 jsem byla přijata zpět na fakultu a hledala jsem v zahraničí teoreticky podložené metody, jak dětem se specifickými poruchami učení pomoci. Našla jsem články o metodě instrumentálního obohacování, která mě zaujala. Školení tehdy stálo mnoho peněz a já rozhodla, že do toho půjdeme. Vyškolili jsme devět pedagogů. Rozhovory s učiteli potvrdily veliký přínos této metody – děti se zlepšily v řeči, zároveň pedagogové začali učit jiným způsobem, začali více než učit informace, společně je s žáky vyvozovat.
* V čem spočívá Feuersteinova metoda instrumentálního obohacování? Snažila jsem se to na základě popisu na vašich stránkách (www.centrum-cogito.cz) shrnout do jedné věty, ale nepovedlo se mně to…
Tato metoda vznikla z potřeby. Feuerstein se po válce věnoval dětem, které přežily holocaust a které byly označené jako nevzdělavatelné, neuměly se soustředit, jenom těkaly. On si myslel, že to není možné, že nějaká cesta existuje, a začal s nimi pracovat. Inspirován Piagetem (švýcarský vývojový psycholog – pozn. autora) pochopil, že děti potřebují rozvíjet mentální funkce. Nemůžeme dětem stále podsouvat informace, které si děti neumí přebrat. Feuersteinova metoda učí, jak informace zpracovávat, sám sobě zprostředkovat. Důležitý je proces osvojování poznatků, ne samotný výkon.
* Ale tato metoda není jenom pro děti…
Zpočátku to bylo pouze pro tyto děti, následně pro imigranty v Izraeli. Feuerstein zjistil, že metoda funguje i pro ostatní děti, které jsou mentálně v pořádku. Školíme jak rodiče dětí, tak manažery, seniory. Dokonce je tato metoda přínosná pro děti na gymnáziích, kde jsou děti chytré, ale neumí si informace propojovat.
* Takže všechny generace?
Chápu, když se řekne, že je to metoda pro všechny, zní to lacině. Ale opravdu každému tato metoda něco přinese.
* Začne člověk po absolvování kurzu nahlížet na věci jinak?
Je to neuvěřitelné, my v Turnově pracovali tři dny a už vidím výsledky. Třídění informací, uspořádání… Metoda hodně rozvíjí řeč, pracujeme s pojmy, rozšiřujeme obsahy pojmů. To děti umí, když hodně čtou, ale když čtou málo, mají problém s porozuměním a s obsahem daného pojmu.
* A zpátky k té charakteristice metody v jedné větě…
Ve zkratce mohu říci, že je to metoda, jak se naučit vědomému myšlenkovému procesu, jak se naučit, aby jedinec rozuměl sám sobě, jak přemýšlí.
* Tuto metodu vyučujete roky. Je něco, co vás osobně velmi překvapilo?
Jsou to především děti s Downovým syndromem, ty dělají veliké pokroky. Tyhle děti jsou schopné abstraktního myšlení, nemá smysl je vyučovat přes paměť a dril. Jedni rodiče pracují s dítětem s Downovým syndromem již od tří let, a to dítě je ve škole bez asistenta. Čte, píše.
* Nedávno jsem v novinách četla rozhovor s vámi týkající se inkluze žáků.
Ano, jsem otřesena přístupem pana prezidenta, který by postižené a jinak znevýhodněné děti izoloval. Jediné, co ho může omluvit, je to, že s nimi osobně nežil, nepoznal je zblízka.
* Vy jste tedy pro inkluzi těchto dětí?
Rozhodně jsem pro ni, avšak bojím se, že naše společnost na to není připravená. Musíme přijít na to, že inkluze je výchovná i pro děti bez znevýhodnění. Problém vidím v tom, že dvě generace žily odděleně – postižené děti byly v ústavech a nůžky se široce otevřely. Zdravá společnost se chová otevřeně k lidem na okraji společnosti. V České republice se stále musí postižená menšina přizpůsobovat nepostižené většině, a to není dobrý přístup.
* Jakým způsobem tedy tuto situace zlepšit?
Je potřeba změnit hodně věcí. Přístup společnosti, připravenost učitelů, s dětmi, které mají nějaké problémy, by se mělo již rok před tím, než nastoupí školní docházku, pravidelně pracovat. Zároveň je třeba zlepšit atmosféru na školách, aby školy byly opravdu demokratické a otevřené všem bez rozdílů. Média by také měla poskytovat příklady správné inkluze, aby společnost viděla, že to funguje. Já jsem optimista a ty modely ze zahraničí určitě jednou přijdou.
* A závěrem, máte vůbec čas sama na sebe?
Kromě své rodiny mám koníčky spojené s prací. Kdybych měla druhý život, tak bych dělala muziku a tanec, to by mě velmi bavilo. S manželem (prof. ThDr. Petr Pokorný, DrSc., biblista a historik řecké literatury, do roku 2010 ředitel Centra biblických studií Akademie Věd ČR a Univerzity Karlovy v Praze, místopředseda Učené společnosti ČR) cestujeme, ale většinou spíše po konferencích. Manžel je větší vědec než já, vzájemně se inspirujeme, dokonce se chystáme psát společnou knihu. Manžel už začal, asi má na to více času (smích). Já ještě připravuji několik kurzů, ale už chci tuto činnost postupně předávat dál.
* Děkuji za rozhovor.
Mgr. Jana Pekařová, pekarova@skolniuspesnost.cz
