Popravdě si s tím moc nevím rady. V průběhu jedné noci zažívám bezpočet situací, akčních scén i romantických příběhů. Někdy je tu třeba zpětně „v obrázcích“ zaznamenán minulý den, jindy den budoucí, občas se ve snech odrážejí nějaká přání či touhy. Častými hosty v mých snech jsou mí rodiče, které jsem ztratil moc brzo. V určité životní fázi mně moc pomohli a já jim to už nestihl oplatit. Někdy mě poleje horko, že jsem jako výpravčí (ano, toho jsem kdysi opravdu dělal) srazil vlaky mezi Hodkovicemi a Sychrovem, jindy maturuji – a nějak to drhne. V dalším snu beznadějně propadám u zásadní zkoušky, jako mají medici z anatomie, resp. u nás z teorie skladby a stavby fotografického obrazu. Nebo nemám potřebný zápočet za fotku, která se podle mého názoru povedla, a já netuším, jak ji mám udělat lépe. Prožívám lásky i nelásky i všechen zmar tohoto světa.
Někdy je rozklíčování snů snadné – může je ovlivnit zážitek z předešlého dne, nebo film viděný těsně před spaním. Jak ale již přes tři desetiletí několikrát za noc chtě nechtě vstávám a doprovázím na toaletu hendikepovaného syna, zážitky ze snů nezaspím jako většina lidí, ale zůstávají se mnou.
Občas se ráno probudím a musím si to celé probrat zpětně. Moje žena mě při snídani láskyplně sleduje; sice se dívám do mobilu na nejnovější zprávy a nové e-maily, ale ve skutečnosti mně v hlavě „jede“ i rovina prožitků minulé noci. Pravda, i ona v nich často figuruje. Bohunka pak říká, že mám ráno tzv. pomalý rozjezd. A má pravdu. Ještě štěstí, že kancelář ve městě jsem už dávno opustil a dělám tzv. z domova. Jsem nezaměstnatelný… Ne, že bych nechtěl někde pracovat, ale fakt to nejde, abych někam chodil!
Zkoušel jsem na své sny najít odpovědi u strýčka Googla, protože ten ví všechno, a já pamatuji počátky českého internetu ze začátku 90. let, kdy jste tam možná maximálně našli něco z historie a pár plytkých článků a přes „vytáčený“ internet jste na odpověď čekali věky.
Dnes už většinu dotazů řídí AI (umělá inteligence), protože ta vás (nás) zná nejlépe. Ví, co se nám (vám) líbí. Proto zásadně na internetu neklikám na některá témata, i když by mě třeba zajímala. Rád ji matu. A když kliknu opakovaně schválně třeba na dámský parfém, pořád se divím, že se nechá zblbnout a nabízí mně parfémy v reklamě, byť mě to absolutně nezajímá, a ani moji ženu. Tak to je vlastně stále dobrá zpráva. AI (zatím) nemyslí. Jen napodobuje naše zvyky. Neklikejte nikam, když nechcete, aby někdo další znal vaše opravdová přání a touhy! Pořád můžete chránit svoji jedinečnost!
Ale to jsem odbočil.
O snech strýček Google připraví na jedno kliknutí vyhledávače stovky a možná tisíce článků; z toho nikdo moc nemůže být moudrý…
Se sny je to prostě těžké. Jestli jsou to ozvěny předchozích a budoucích životů, jak se lze dočíst třeba v polozapomenutém bestselleru ze začátku 90. let „Jsem“ od Marty Foučkové (proč už pak nikdy její knihy nevyšly, to je docela záhada!), to opravdu nevím. Ona sny zařazovala do podvědomí koloběhu životů, a zkušeností z nich, jako to najdete třeba u buddhistů, kdy si svůj příští život vybíráte a určujete si sami stupeň „zkoušky“.
Nevím. Sny ale prostě jsou, zdá se nám jich za noc až desítky. Většinou je zapomeneme stejně jako příhody z prenatálního či batolecího věku. Ráno z toho zbude nanejvýš jen takový „pocit“.
Odpověď na téma sny tedy v tomto textu nedávám, snad jen poznamenám, že se v poslední době snažím své sny ovládat. Není to tak těžké, žádná hodinová meditace před spaním. Jen trocha soustředění před usnutím. V podstatě stačí naladit se na témata a lidi, které pak chcete vidět. Dost často je to příjemný zážitek. Někdy se i daří se „nakolejit“, když se synem po návštěvě toalety třeba ve tři v noci uléháme, i na sen minulý a pokračovat „v ději“.
Sen je prostě takový film, myslím, že dost často ho můžete sami ovládat vlastním vědomím či podvědomím. Zobrazují se nám v něm příběhy minulé, i výzvy pro život současný a budoucí. A k tomu máte většinou k dispozici průvodce, třeba já své rodiče. A tak vlastně je fajn, že se mně sny zdají, a že se mně je nedaří v noci jen tak zaspat…