V pokoře stojíme před těmi, kteří byť s prázdnými dlaněmi a beze zbraně, bojovali proti neúprosnému pohybu dějin. Ať to byl vězeň, který se rozdělil o poslední kousek chleba někde u ostnatého drátu v koncentračním táboře, nebo obyčejná ženská, skrývající letce RAF. Pohroužena do historie čtu ty příběhy a říkám si: Existují ještě? Předobraz lidí, kteří stále věří v humanitu v jejím prazákladním významu? Člověk, jenž nepochybuje o tom, že pomáhat, když se doba vymyká z kloubů a nic není jisté, i za cenu svého pohodlí, je nutnost, nikoli volba? Představuji vám Svitlanu.
* Kdy jsi poprvé přijela do Čech?
V roce 2008 jsem dostala vízum. Měla jsem v Ostravě sestru, tak jsem nejprve jezdila o prázdninách si přivydělat na brigádách.
* Jak jsi vnímala rozdíl v životní úrovni obou zemí tehdy a v době před napadením Ruskem?
Ze západní části Ukrajiny, odkud pocházím, většinou odjížděli lidé za prací do zahraničí. Můj táta také, jako dítě jsem si ho moc neužila, jak je to obvyklé u vás. Ale díky tomu nemohu říct, že bychom si žili špatně. Osobně jsem velký rozdíl necítila. A Ukrajina jako celek? Myslím, že byl vidět velký pokrok od tzv. Majdanu. Nová infrastruktura, nemocnice, školy a další… Ukrajina se opravdu hodně měnila k lepšímu.
Snímky vznikly v centru pomoci uprchlíkům ve Skálově ulici.
* Jak tu změnu, tedy větší příklon k Západu, vnímala generace tvých rodičů? Vyrůstali v Sovětském svazu…
Před útokem Ruska bylo často slyšet právě od starší generace, že Evropa nebo vstup do EU ne. Ale uvědom si, že nám tam devastují zemi, likvidují všechno, co jim přijde do cesty. Vraždí, kradou, ničí. To prakticky nikdo nedokáže přejít, obhájit. Ta válka to rozsekla.
* Ty už jsi ale vychovávaná jako Ukrajinka, nevyrůstala jsi v SSSR.
To ano, ale do roku 2014 jsme měli proruskou vládu. Protesty vlastně začaly právě proto. Značná část Ukrajinců, hlavně těch mladších, chtěla bezvízový styk s Evropou a větší spojení s ní. Janukovič utekl a za Porošenka už se konečně začalo naslouchat lidem. Jen svobodný tisk, který tady považujete za samozřejmost, byl u nás něčím nebývalým.
* Jaké bylo soužití s Rusy před válkou?
To není úplně jednoduchá otázka. Ukrajina se chtěla a chce vymanit z ruského vlivu. Ale Rusové u nás žijí a nemyslím, že by to bylo nějak výrazně vyhrocené. Jenže po změnách, které jsem zmínila, čelila Ukrajina neustálému vyhrožování, míchání se do zahraniční politiky, rozšiřování nepravdivých informací ze strany Ruska. Zabraný Krym a separační tendence v Luhansku a Doněcku opět s podporou Ruska. Civilisté začali z těchto území utíkat. A Ukrajina začala bojovat. Ale to všechno nebylo nic proti tomu, jak hluboké příkopy Rusové vykopali teď.
* Vím, že to je pro tebe těžké. Ale vyhnout se tomu nemůžu. Je 24. únor 2022…
Měla jsem noční. Bylo puštěné rádio a tam říkali, že na Ukrajinu střílí rakety, bombardují. Vlastně už večer před tím náš prezident v rozhovoru říkal, že to bude špatný, že se máme držet. Když jsem šla z práce, čekal na mě manžel. Brečeli jsme, proč to nepřiznat. Já měla v Kyjevě sestru, on bratra. Tak jsme hned telefonovali. Nerada na to vzpomínám.
…
* Ty jsi od prvních dní velmi aktivní v pomoci své zemi. Nejprve jsi zorganizovala humanitární sbírku, později konkrétní pomoc uprchlíkům. Jak se to vlastně všechno vyvíjelo?
S manželem jsme si říkali, že nemůžeme nečinně přihlížet. Neustále jsme byli na telefonu, sledovali zprávy. Buď se zblázníš z té bezmoci, nebo musíš začít něco dělat.
* No, tys tedy rozhodně nestála stranou…
Lidé od nás z vesnice žijící v Praze začali zakládat centra pro svážení pomoci. Dala jsem výzvu na Facebook, jestli by někdo neposkytl prostory pro organizování pomoci Ukrajině. A prakticky ihned se přihlásila Martina Pokorná a nabídla zdarma prostory turnovského notářství. Mimochodem, jak jsem později zjistila, tak v tu samou chvíli chtěla Martina začít shánět někoho, kdo jí pomůže sbírku s pomocí zařídit. K ruskému útoku došlo ve čtvrtek a v neděli 27. února už lidé nosili na notářství potraviny, oblečení, zdravotnický materiál, ložní prádlo, kočárky, hračky…
* Ty první dny byly hodně náročné?
V poledne začali chodit dárci a do večera byly prostory plné. Začátky byly na koleně. Naštěstí už v tu neděli přišli s nabídkou pomoci také z Fokusu a poskytli nám prostory svého starého působiště. Jen v prvním týdnu konání sbírky dokázali lidé z Turnova a okolí přinést materiál a potraviny, kterými jsme zaplnili tři dodávky přímo na Ukrajinu, a přebytky jsme ještě vozili turnovským hasičům, kteří měli vlastní distribuční síť. Bez Martiny a jejích přátel bych to nikdy nedala.
* Pak začali přicházet uprchlíci.
V prostorách starého Fokusu bylo zřízeno prakticky ihned centrum pomoci uprchlíkům, které jsme po vzoru jiných center překřtili na šatník. Tam si mohli uprchlíci vzít ošacení, hygienické potřeby, trvanlivé potraviny a další věci. A také jsme tam začali fungovat jako poradna. Sháněli ubytování, radili ohledně komunikace s úřady. Jsi v cizí zemi, nic nemáš, neumíš řeč, představ si tu situaci. Informace pro příchozí, kde se mohou ubytovat, vodit je na úřady, vyřizovat dokumenty, vše překládat. Mohu zmínit pár lidí konkrétně?
…
* Samozřejmě.
MUDr. Věru Pokornou, která nám pomáhala a stále pomáhá s lékařskou péčí. Dokázala ihned, jak přišli první uprchlíci, sehnat lékaře, kteří se potřebných ujali. A stále s námi spolupracuje. Ivana Dřevikovského, dodnes nechápu, jak se mu podařilo sehnat takové množství ubytování. Nebo Lenku Meixnerovou, ředitelku Fokusu, a vlastně celý Fokus. Jsou úžasní. Sami potřebují pomoc pro své klienty a dokáží tolik pro jiné v nouzi udělat. Daniel Havlík. Od začátku války pomáhal, vozil autem na slovenské hranice humanitární pomoc. Asi nemohu vyjmenovat všechny, bylo by to dlouhé, ale alespoň tak. Ale na závěr – úplně nejvíc pro mě znamená Martina Pokorná. Nevím, jak jí poděkovat za to vše, co dělala a dělá pro Ukrajinu, pro nás.
* Od invaze na Ukrajinu je to pět měsíců. Jak to vypadá nyní?
Někdy si člověk myslí, že je na pokraji sil a nejvíc ze všeho by chtěl vyhodit telefon, nekoukat na zprávy. Ale pak si stačí vzpomenout, jak se mají lidé na okupovaných územích a vlastně v celé mé zemi. A do toho nám místní stále vozí pomoc. Ukrajinci, co odjíždějí zpět na Ukrajinu, nám vrací oblečení, aby co nepotřebují, posloužilo dalším. Vyprané, vyžehlené. Nejde přestat. Stále pomáháme.
…
* Jak vnímáš negativní reakce na Ukrajince? Pochopitelně v tom množství příchozích se najdou, stejně jako by se našli v každém národě v podobné situaci, i tací, co na tom chtějí vydělat, nebo pomoc zneužívají.
Bolí mě to. Ale já se setkala s minimem takových. V šatníku jsme zavedli přísná pravidla, že pomoc dostane jen ten, kdo předloží potřebné dokumenty opravňující ho žádat pomoc určenou uprchlíkům. Víš, i když jsem občas byla na některé rozzlobená, stále musím mít na paměti, v jak strašném stresu se ti lidé ocitli. Bez domova, většinou bez manželů, rodiny. K tomu neznalost jazyka, prostředí, a aby toho nebylo málo, tak poslouchat, že mají auta, zlaté náušnice, nalakované nehty. No, je to náročné.
* Z takových bych si hlavu nedělala. Rekrutují se většinově z lidí, kteří nikdy nepomohli matkám samoživitelkám, lidem v tísni. Jednoduše nikomu. A když si představím, co za masakr by nastalo, kdyby byť jen tisíc takto smýšlejících Čechů utíkalo před nebezpečím a překročilo hranice, upřímně lituji sousední země. Byla jsi někdy v těch okupovaných oblastech nebo na Krymu?
Ne, ale lidé tam hodně jezdili na dovolenou. Zvlášť Krym byl oblíbený. To už neplatí. Co jsem slyšela, tak se to tam začíná podobat periférii. Protože Rusko má Moskvu, Leningrad a krásnou přírodu. Ostatní je většinou zaostalé. To byl myslím i jeden z důvodů jejich agrese. Ukrajině se začalo dařit.
…
* Čistě subjektivně – věříš, že se Krym vrátí Ukrajině?
Věřím tomu, že… někdy. Možná až padne v Rusku vláda, ale bude to trvat dlouho.
* Co váš prezident? Nemůžu si pomoci, ale za těch pět měsíců zestárl, občas v té tváři čtu zoufalství…
Já ho podporovala. Chtěla jsem změnu a nebyla a nejsem zklamaná. Měl 73 procent, lidé chtěli jinou, evropskou Ukrajinu. V každém státě se dějí v politice věci, které nejsou dobré. Ale posun k lepšímu byl velký. A že čteš zoufalství? Celá Ukrajina je zoufalá. Můj tatínek měl včera narozeniny. A já nevím, kdy se uvidíme. Dřív jsem si toho možná tak nevážila, že můžu jet domů, teď bych tolik chtěla a nemůžu. A sem táta nechce. Tvrdí, že jestli má zemřít, tak doma. Jo, všichni jsme se změnili. A zestárli…
* Děti. Nepamatuji v historii, že by se našel národ, který by vydával dobrovolně svoje děti. Nedávno jsme u nás vzpomínali na Lidice a i po 80 letech nejvíc bolí právě ty unesené a zavražděné děti… S tím vědomím ovšem, že žijeme v představě, že u nás už se nemůže něco takového stát. Na Ukrajině bohužel každodenní realita.
Ale to já si myslela před ruskou invazí taky, že něco takového není možné. Ale Rusko přijalo zákon, který umožňuje zrychlený proces umísťování dětí do pěstounských rodin nebo adopcí. Když vidím děti, které přišly sem, do Čech, do bezpečí – mají maminku, sourozence, příbuzné… Přesto jsou vystrašené, zamlklé. Nejvíc je to vidět na těch, které přišly z okupovaných a ostřelovaných oblastí, ty děti ze sklepů. Chovají se jinak. A jak si má člověk představit, co prožívají ty, které odvezly do Ruska? Myslím, že nikdo si to nedovede představit. Ptala ses, jak vnímám negativní reakce na Ukrajince, zpochybňování práva naší země na obranu. Nejhůř nesu právě popírání toho, že Rusové zabíjejí a unášejí naše děti. Nikomu bych nepřála ani minutu té bolesti, kterou při vzpomínce na ně prožívám…
* Máš představu, kolik se na Turnovsku vybralo humanitární a jiné pomoci?
Je to pět měsíců intenzivní sbírky. Jen v šatníku ve Fokusu, co prošlo oblečení, hygienických potřeb, hraček, ložního prádla, nábytku. Deset velkých dodávek jsme vypravili přímo na Ukrajinu, kde byly i krabice zvlášť balené na frontu. Když jsme měli přebytek, tak jsme posílali i v osobních autech na slovenské hranice. A šatník stále funguje. Také jsme založili spolek „Turnov pomáhá“, kam nám lidé a firmy posílají na transparentní účet peníze.
…
* Jak ještě mohou, tedy ti, co chtějí, pomoci tady v Turnově?
Chtěla bych ze všeho nejdřív poděkovat Čechům. Nedovedu si představit, jak bychom to bez vás zvládli. Tisíce věcí, které jsme sehnali, vyřešili. Také chci poděkovat těm z Ukrajinců, kterým nezůstal osud jejich země lhostejný, a zapojili se. Moc děkuji. A co potřebujeme? Ukrajinci by byli raději doma. Tak jednoduché to je. Nikdo nechce utíkat do cizí země a začínat znova. Ale zatím se všichni vrátit nemohou. Tak prosím o trpělivost.
* No a konkrétní pomoc?
Práci a brigády hlavně pro ženy, ve kterých by nevadilo, že nemluví česky, i když většina se rychle učí. Podzimní oblečení. Pro sedmáky budeme potřebovat zapůjčit lyžařské pomůcky na lyžařské kurzy. A i když vím, že je doba těžká, tak peníze. Máme tady hodně dětí jen s maminkami, které ještě nesehnaly práci, některé nemají školku pro mladší děti a do práce zatím nemohou. Tak těm potřebujeme pomoci s nákupem školních a základních životních potřeb. A vlastně za cokoli, co nám budou moct lidé přinést, pastelky, sešity, pravítka, budeme vděční. Momentálně pořádá náš spolek ve spolupráci se Žlutou ponorkou jazykové kurzy, kde se 160 lidí, včetně dětí, přes léto učí česky. V tom chceme pokračovat od září, pokud seženeme finance a lektory. Pomohl nám finanční dar Kamaxu, moc si toho vážím. Stejně tak materiálního daru od Ontexu. Vážím si podpory, které se nám dostalo od zaměstnanců turnovské nemocnice. A v neposlední řadě přispělo obrovské množství drobných podnikatelů, obchodníků, jednotlivců, kterým nebylo a není lhostejné, co se na Ukrajině děje. Omlouvám se, ale nemohu všechny jmenovat. Mám strach, že bych na někoho zapomněla.
* Sama máš malé děti. Tohle všechno ti zabere velké množství času. Nezlobí se na tebe?
Ne, ale já sama si to někdy vyčítám. Domácnost určitě nezvládám jako dřív. Nemám tolik času na děti. Ale to pořád není nic proti tomu, co zažívají lidé u nás. A pak. Věřím, nebo doufám, že to brzy skončí…
* Děkuji za rozhovor.
Bohuslava Charousková
Svitlana Dorchynets (*1989) pochází ze Zakarpatské oblasti (Malyj Rakovec). Je vdaná, má dvě děti a pracuje v turnovské nemocnici jako zdravotní sestra.
Turnov pomáhá, www.turnovpomaha.cz, číslo účtu 123-6408470257/0100.
Centrum pomoci uprchlíkům, Skálova ulice 84, Turnov.