V pátek 28. srpna v odpoledních hodinách se veřejnost i nejbližší rozloučili s dlouholetým profesorem turnovského gymnázia Janem Toušem… Neubývá nám jenom sil, ubývá nám také kolegů, kamarádů, se kterými jsme prošli mnohé. Rok 2015 je toho na naší škole důkazem, protože se potřetí loučíme s některým z bývalých kolegů. Po Miloši Honzákovi a Miroslavu Špikovi zemřel 8. srpna i Jan Touš. Další z generace těch, kteří po mnoho let neodmyslitelně patřili k turnovskému gymnáziu. Dokázali dlouhou řadu studentů nadchnout pro svůj obor, provést je záludnými zátočinami svých předmětů.
Jan Touš pocházel z Mnichova Hradiště, kde se 25. dubna 1935 narodil. Vystudoval Filosofickou fakultu UK v Praze, obor historie. Po absolvování univerzity začal svou pedagogickou dráhu na „dívčí“ škole v Turnově (tehdy 2. ZDŠ, dnes ZŠ 28. října) v roce 1958. Od roku 1966 do roku 1970 byl mimo vzdělávací instituce, neboť po krátké epizodě v turnovském muzeu přešel na odbor kultury do Semil, kde prožil pražské jaro. V roce 1970 spojil svůj osud s turnovským gymnáziem jako pedagog a posléze i jako zástupce ředitele. Roku 1995 odešel do penze, ale rozhodl se zůstat a vyučovat svůj milovaný dějepis až do roku 2003, kdy se se školou definitivně rozloučil. I nadále však udržoval kontakt zejména s dějepisci, o život školy se zajímal až do svých posledních dnů. Vyplývalo to z jeho přirozeného zájmu o své okolí. Měl rád společnost dobrých lidí, nikdy nezkazil žádnou legraci a aktivně se na ní podílel.
Patřil bezesporu k osobnostem turnovské kultury a společnosti. Dokladem toho je např. jeho předsednictví filmového klubu městského kina a předsednictví filatelistického klubu. Svého času psal kroniku města Turnova.
Od raného mládí se věnoval čtení knih. Díky propojení četby s hlubokou znalostí historie a filosofie měl neobvyklý nadhled v širokém spektru společenských věd. Díky knihám měl i velmi vytříbený sloh a rád si hrál s mateřským jazykem (což mohou potvrdit češtináři gymnázia). Těchto dovedností využíval při debatách na společenských akcích, při psaní kroniky a nakonec i ve svých pamětech, které stihl před náhlým odchodem sepsat. Měl kolem sebe rád lidi, byl společenský. Miloval hudbu mnoha žánrů, především hudbu vážnou a populární hudbu 50. a 60. let. Jeho další velkou vášní pak byly film a kino. Nutno podotknout, že ve všech těchto svých aktivitách dosahoval až encyklopedických znalostí. Mohl by být klidně filmovým kritikem. Měl rád výlety do přírody, miloval pěší pochůzky s rodinou po Českém ráji i jiných oblastech České republiky.
Veřejnost jej však zná především jako pedagoga. A jako učitel byl nezaměnitelný. Především byl ke svým žákům vnímavý, dovedl některé z nich k vynikajícím výsledkům, např. v prestižní soutěži mladých historiků v Chebu. Jeho žáci jej milovali a dokázali s ním najít společnou řeč. Určitě to plynulo z jeho schopnosti barvitě líčit a převyprávět nejen děje minulé. A co je důležité: měl pro studenty a jejich slabůstky i drobné poklesky pochopení, byl k nim lidský a vlídný. Neotřele probíhalo např. zkoušení: mnozí si jistě vzpomenou na jeho pověstnou „ruletku“, které se stala legendou (viz nadpis).
Každý, koho profesor Touš učil, případně každý, kdo s profesorem Toušem učil (pro kolegy Honza, Jenda), ho spojuje s nějakou příhodou, zážitkem, vlastností. Přátelé, kolegové i žáci si ho jistě spojují s jeho již zmíněnou a záviděníhodnou schopností vypravěčskou. Byl také nadán onou vzácnou schopností chytré a humánní mystifikace. Mystifikoval-li, nikoho nehodlal ponížit, urazit, zesměšnit, ale vyzvat ho ke hře. Jeho lehké mystifikační přihrávky byly balzámem pro každého, kdo hru přijal. Dodnes jsou mezi jeho bývalými žáky tací, kteří mu uvěřili, že byl vychován lepými Tahiťankami.
Mystifikoval vlídně, mile, úsměvně, což vycházelo z jeho povahy. I díky tomu zanechal ve svých přátelích, kamarádech i těch nejbližších hlubokou stopu. Když odejde někdo, kdo nás obohacuje, uvědomíme si, že jde o ztrátu možná větší, než jsme ochotni si připustit.
Čest Jendově památce.
Miroslav Vávra, ředitel Gymnázia Turnov, vavra@gytu.cz