SPLNĚNÝ SEN – VÝROČÍ NĚMECKÉ OKUPACE – A VZPOMÍNKY NEJEN NA NI

0

Je rok 1939 – březen. Jsem teprve osmiletý kluk, co bydlí na hradě Valdštejně se svými rodiči, nájemci hradní restaurace. Doba je neklidná, Hitler už odtrhnul od Československa Sudety, mnoho Čechů tam přišlo o celý svůj majetek a muselo odtamtud uprchnout zpět do zbytku vlasti a všichni se bojí, že Hitler naši republiku zabere také. Je 15. březen 1939. Sedíme ráno v kuchyni u snídaně a máti moje povídá: „Tak jsem měla dnes v noci takový podivný sen, že na Valdštejn přišel Hitler, podal mi ruku a řekl: Tak, paní Čihulková, tak už jsme tady!“ Otec ji uklidňoval: „Ale prosím tě, to máš asi z těch zpráv v novinách, co by tady dělal?“ – ale neříkal to sám nijak zvlášť přesvědčivě.

Snad bych pro dokreslení situace mohl uvést, že v té době na Valdštejně nebyla ještě zavedena elektřina, rádio nám hrálo pouze tehdy, pokud na ně byl napojen nabitý akumulátor a ten jsem už před několika dny odnesl na Trávnice k panu Bernatovi, aby jej nabil. Takže jsme byli od zpráv o vývoji situace izolováni.
     
Tuto událost si stále pamatuji dodnes, pamatuji si i počasí. Ten den tam u nás nahoře na hradě vál silný východní vítr a sněžilo. Pozoroval jsem z okna kuchyně, jak vítr žene sněhové vločky nad malým mostem přes budku pro ptáky, ve které se zrovna krmila  bažantí slepice, a zdvihá jí peří na křídlech. Vločky se hnaly ve vodorovných pruzích jako nějaká široká notová osnova nad prohlubní před restaurací a přes nádvoří směrem do volného prostoru ke Kalvárii. Počasí se postupně kazilo, bylo stále méně vidět, taktak jsem dohlédnul na konec velkého mostu k sochám Ludmily a Josefa. Nikdo toho dne na hrad nepřišel a ze zákusků, co máti napekla pro hosty, se nic neprodalo. Sněžení a vítr nepřestávaly.
     
Odpoledne jsem zpozoroval, že na konci mostu se v té sněžné mlze pohybují nějaké nezřetelné postavy v dlouhých pláštích a v kapucích a v několika řadách za sebou se po hlavním mostě blíží na nádvoří hradu. Byla to četa asi třiceti německých vojáků, kteří vešli do lokálu restaurace a dožadovali se jídla a pití. Pro hosty jsme měli napečené třené buchty a makovce. Vojáci měli v rukách plno československých bankovek, až některým padaly na zem, brali si zákusky plnými hrstmi, přetlačovali se u toho. Máti k nim v té situaci pronesla takovou pohrdlivou poznámku nono, jen se u toho sami nesežerte, táta ji hned varoval, nech toho, je mezi nimi plno Sudeťáků, co určitě rozumí česky. Asi po hodině vojáci odešli, nastal klid, jen vítr si hrál nadále tu svou tesklivou písničku, sněžení a mlha zůstávaly. Nikdo toho dne už nepřišel. Už jsme věděli ale všechno, i bez toho rádia.

Nevěděl jsem jenom, že budu před koncem války poslouchat s tátou od kostela hodiny trvající dunění, o kterém jsem až později dozvěděli, že to Spojenci bombardovali Drážďany. Ani jsem netušil, že začátkem května 1945 budu ležet na břiše u sochy sv. Jiří u Kopicova statku a nade mnou bude německý letoun shazovat pumu, která dopadne do údolí pod statkem.
 
Tak tohle je moje vzpomínka na první okupaci, co jsem zažil. Nebyla jediná, Když už jsem se rozepsal, povím ještě něco o té druhé. Nechám čas, aby si opět trhnul oponou a přenesl se o nějakých těch skoro třicet roků později do roku 1968. V té době jsem už několik let pracoval ve výzkumném ústavu Monokrystaly a o své dovolené jsem několik let jezdil jako vedoucí zájezdů turnovského Čedoku do balkánských zemí, včetně Jugoslávie. I začátkem srpna 1968 jsem vedl takový zájezd, který měl v programu pobyt v rodinách. Už po cestě jsme měli časové komplikace v tom, že jsme nemohli využít pobřežní silnici na Zadar, protože se tam sesul nějaký svah a místo toho jsme musel oklikou  40 km přes pohoří Velebit, což nám trvalo přes 8 hodin a do Zadaru jsme se dostali až pozdě v noci. Odtamtud jsem zavolal do Splitu, aby na nás tamější organizátoři ubytování počkali a rozvezli nás po rodinách. Ve Splitu jsme byli hodinu po půlnoci a teprve pak nás rozvezli do rodin, čekajících na naše ubytování. Poté v dalších dnech vše běželo normálně, ráno jsme měli hromadnou snídani v hotelu u Spomeniku Pomorcev, památníku námořníků, co zůstali na moři, vždy od 7 hodin. Nic zvláštního se nedělo, byl to více méně odpočinkový zájezd.
           
Ráno 21. srpna 1968, několik dnů před naším plánovaným odjezdem domů, jsem přicházel k hotelu na snídani o pár minut po sedmé a už při příchodu jsem viděl, že moje skupina stojí před hotelem, všelijak přecházejí, mávají rukama a živě gestikulují. Přijdu ke skupině a ptám se paní Poulové z turnovského Granátu, co je, proč nejste uvnitř? Ona nato vyhrkla, obsadili nás Rusové! Já jsem v domnění, že naše rezervované stoly v hotelu obsadila nějaká ruská turistická skupina, máchnul ledabyle rukou a ve snaze o vtip povídám, to nic není, to nám Němci udělali v devětatřicátým taky! Pak mi paní Poulová teprve vysvětlila, že to je trochu jinak.
     
A jak to bylo dál? Náš plánovaný pobyt v rodinách po několika dnech skončil. Přesto si nás v rodinách nechali i nadále, a i v hotelu nás nadále nechali zdarma se stravovat. Přes Maďarsko, odkud jsme přijeli, jsme se nemohli vrátit, Maďaři nás nepouštěli. Od jugoslávských úřadů jsme každý dostali 100 dinárů. Abych starostovi Splitu vyjádřil vděčnost naší skupiny, zašel jsem za ním a nabídnul mu pomoc skupiny třeba při úklidu města. S díky odmítl, ale napsal, nebo dal o naší skupině napsat článek v jugoslávských novinách. Z televize v rodinách a v hotelu jsme měli informace o tom, co se u nás děje. Nejistota ve skupině vzrůstala.  Až konečně jsme se dozvěděli, že se můžeme vrátit domů přes rakouský Semmering. Rozloučili jsme se a poděkovali všem jugoslávským přátelům a vyrazili jsme.

Řidičem našeho autobusu byl v Turnově populární Zdeněk Kasnar, několik roků jsme už spolu jezdili, rád zpíval, dokázali jsme spolu a ještě se dvěma Mariemi (jedna byla učitelka na „dívčajdě“ a druhá pracovala ve spořitelně)  rozezpívat celý autobus. Tentokráte na této zpáteční cestě do zpěvu nikomu nebylo, všichni byli myšlenkami doma. Konečně jsme dorazili na rakousko-českou hranici. Vystoupil jsem a zašel na rakouskou celnici, abych získal informace o tom, jak to na české straně vypadá. Řekli mně, že nic nevědí a že na české celnici nikdo není. Poprosil jsem o dalekohled a pozoroval naši stranu. Nikde se nic nehýbalo, poděkoval jsem tedy za půjčení, nastoupili jsme a s obavami přejeli hranici. Jeli jsme asi tak čtyřicítkou, nic se nedělo, všichni mlčeli. Necelý kilometr za hranicí vystoupil z kukuřičného pole na pravé straně asi 50 metrů před námi ruský voják mongolského typu v helmě, se samopalem namířeným na nás v pravé a s červeným praporkem v levé ruce, a mával jím na nás, abychom zastavili. „Já toho parch… přejedu,“ vykřiknul Zdeněk, šlápnul na plyn a v tu ránu tam ze 40 měl na tachometru 60 km. „Nech toho, zpomal,“ křiknul jsem, spíš na něho zařval, co kdyby tady byli schovaný další. A našili to do nás!! Zdeněk zpomalil, Mongol pomalu ustoupil a my jeli dál. Příjezd do Mikulova byl jako příjezd do království, kde královi zemřela dcera a on vyhlásil státní smutek. Všude černé prapory, nápisy ulic zabílené, silniční značky začerněné nebo otočené jiným směrem. Tísnivá nálada v autobusu gradovala. V Brně jsme zastavili na nějakém náměstí, viděli za výkladem fotografie zastřeleného českého kluka a dalších dvou českých občanů a všude spousta protestujících nápisů. V této atmosféře jsme pokračovali, krátce zastavili v Jičíně, kde nám řekli, že se u nich střílelo a ať se raději vyhneme hlavní silnici na Turnov. Tak jsme to vzali nějak přes Tábor, tuším ještě na Košťálov, a v noci se postranními cestami, už si to přesně nepamatuji, dostali ráno do Turnova.
Doufám, že někdo z účastníků tohoto zájezdu si tento článeček přečte, byl bych rád, kdyby mi zavolal na 481 323 600, rád bych se s ním  sešel, abychom si osvěžili vzpomínky.

Jiří Čihulka sen., m.cihulkova@worldonline.cz

Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.