Na středu 7. května město Turnov připravilo celodenní program, zaměřený na připomenutí událostí před 69 lety. Na připomínku květnových dnů roku 1945 se uskutečnilo pietní setkání u pomníku padlých ve Skálově ulici, v prostoru před Sokolovnou byly připraveny ukázky techniky a výcviku 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany Armády České republiky z Liberce, na odpoledne byl do městského parku připraven program pro rodiny s dětmi. Akci bohužel negativně poznamenalo počasí, dopolední silný déšť ovlivnil menší účast u prezentace vojenské techniky, některé třídy s žáky na místo ani nedorazily. Odpolední program pak byl zrušen úplně.
V poledne se u pomníku padlých uskutečnilo setkání za přítomnosti zástupců vedení města, Libereckého kraje a Armády ČR. Starosta Turnova Tomáš Hocke zde přednesl projev směrovaný k aktuálním otázkám dneška. Podstatnou část z něho přinášíme:
Minulý rok jsme po delším čase společně uspořádali slavnost, kterou jsme kromě oficiálního aktu i v poněkud neformálnějším pojetí připomněli ty, kteří bojovali pro ideály svobodného Československa. Sešlo se nás málo, ale přesto jsem měl radost a příjemný zážitek z pozitivní atmosféry.
Zapředl jsem rozhovor s jednou aktivní účastnicí slavnosti. Rozhovor nad daty, která jsou uvedena na pomníku, stojící za mou osobou. Máme tam letopočty: 1914 – 1918, 1939 – 1945, 1948 – 1989. A právě to poslední časové rozmezí se stalo jádrem našeho sporu. A mě tak trochu zamrazilo v zádech a rozhodl jsem se, že je třeba připomenout část osudu našeho národa hned příští rok.
A tak jsem šel historií zpět a průvodcem mě byla kniha Čestmíra Šikoly, parašutisty skupiny Clay-Eva. Na začátku by mé zamyšlení mohlo začínat stejně jako minulý rok. Připomínám tváře mladých mužů, kteří odešli bojovat za svobodu. Některým nebylo ani 20 let, měli zde svoje děvče, ti starší manželku a malé děti. Všichni měli podobné starosti, jako my máme dnes. Přesto se rozhodli odejít a se zbraní v ruce hájit principy demokracie a myšlenku svobodného Československa… Ti, kteří měli to neuvěřitelné štěstí a vrátili se z východní či západní fronty, ale i z často zapomínaného domácího odboje domů, začali užívat běžného, nám tak často samozřejmého života. S těžkým srdcem se rozloučili s padlými a popravenými a snažili se vrátit ke svým rodinám a původním profesím. Demokracie je však velmi křehká květina. Přišel rok 1948 a mnoho těch, kteří přestáli útrapy války, místo společenského uznání skončilo ve věznicích a pracovních táborech vedle válečných zločinců a konfidentů gestapa. Mnozí z nich byli popraveni, nebo odsouzeni na doživotí. Nelidské bití při výsleších, strádání, hlad, dřina v lágrech, pronásledování a život občana druhého řádu.
Na tomto místě je třeba vzpomenout těch, kterým se totalitní režim odvděčil za obranu naší vlasti tou nejhorší a nejodpornější formou teroru – popravou. Těžko vybírat jména, cena lidského života je u každého stejná a v seznamech je touto dobou uvedeno 241 popravených…
Je třeba nezapomenout historických zkušeností a jako oko v hlavě střežit svá práva svobodných občanů, ale přitom také respektovat práva druhých. A to je jeden z mnoha důvodů, proč máme na našem pomníku padlých uvedeny letopočty 1948 – 1989. Ano, je to pro český národ období velmi bolestné a skličující, ale je zcela nevyhnutelné si jej připomínat.
Nakonec bych se velmi rád rozloučil citátem plukovníka Čestmíra Šikoly, radiotelegrafisty paraskupiny Clay-Eva, který dlouhá léta bydlel na Malé Skále: Často slýcháme, že největší hodnotou je lidský život. Ale ti, kteří jej položili pro dobrou a spravedlivou věc, dokázali, že existuje ještě vyšší hodnota. A tou je svoboda jednotlivce.
Snad znějí tato slova příliš pateticky, ale jsou vyjádřením mých pocitů a smyslem mého vystoupení.
|
|
|
|
