OHLÉDNUTÍ ZA 21. SRPNEM 1968 V TURNOVĚ I V ČESKÉ REPUBLICE

0

Čtyřicetiletí uplynulo od oněch dnů. Naděje celé jedné generace vyhasly v průběhu několika dnů. Pražské jaro skončilo pod pásy tanků spojeneckých armád. Ani Západ tehdy nedopustil nové dělení sfér vlivu. A tak někteří emigrovali, jiní rezignovali na veřejný život a většina národa se, jak se říká, tak nějak přizpůsobila. Přestože již téměř dvacetiletí žijeme v otevřené demokratické společnosti, stín událostí vrcholícího léta 1968 v nás zůstal dodnes. A také vzpomínky těch, kteří byli „u toho“…

ZTRACENÁ GENERACE?
O tom co všechno se odehrávalo, když 21. srpna 1968 ve 4 hodiny ráno vtrhla do Československa vojska pěti „bratrských“ zemí, aby se „dočasně“ rozmístila na našem území, se toho už napsalo hodně. Ne tolik se toho ale už napsalo o tom, co tahle vynucená „omezená suverenita“ obnášela pro řadového občana, když se následně začaly normalizovat „abnormální poměry“ Pražského jara.
Na všech pracovištích, tedy i v Turnově, nadešlo období „prověrek“. Každý, kdo na jakémkoli pracovišti zaujímal jen trochu významnější pozici, hlavně v kultuře, byl předvolán před stranický výbor. Vše se natáčelo na magnetofon. „Víš, soudruhu, nám nevadí, co sis myslel na jaře 68, nás zajímá, co si o tom myslíš teď, když už je po všem, jaký je dneska tvůj vztah k tomu všemu, co se u nás dálo?“ Kdo projevil kladný vztah „k tomu všemu, co se u nás dálo“ i nadále a setrvával na svých postojích, musel se se svým místem rozloučit. Buď odchodem z pracoviště (obvykle se vztyčenou hlavou a s vlajícími prapory), nebo byl přesunut na podřadnou pozici. Tihle lidé se pak stávali nočními vrátnými nebo nočními hlídači, pracovali v antikvariátech, ve skladech nebo v kotelnách, zkrátka se z nich stali druhořadí občané. Ti, kteří prověrkami prošli, se někdy snadno, někdy se skřípěním zubů přizpůsobili nastalým poměrům, vědomi si ale toho, že jsou snadno zranitelní a vydíratelní. Tihle lidé vytvořili ze strachu, aby se na ně neprovalily jejich předsrpnové postoje, jakýsi nový životní styl, kterému se hovorově začalo  říkat „předposranost“. Ochotně plnili různá nařízení dříve, než o to byli vůbec požádáni.
Některým se tohle všechno příčilo, a tak když se naskytla vhodná příležitost, zdrhli, vzali roha, obvykle při nějakém čedokářském zájezdu. Často jen s tím, co měli na sobě, s pár dolary v kapse. Pokud za „kopečkama“ neměli příbuzné, kteří by se jich ujali, nebo se jim nepodařilo se brzy „provdat“ či „přiženit“, čekaly je krušné časy bez možnosti návratu, obzvláště když narazili na jazykovou bariéru. Ti, co zůstali, si celá léta neustále pohrávali s myšlenkou, zda to mají udělat taky a na všechno se tady vykašlat. Celá jedna generace pendlovala v myšlenkách a postojích mezi Východem a Západem, až ji to celou rozvrátilo, což je patrné dodnes. Ti, kteří zůstali a nedělali si příliš velkou hlavu s tím, jestli mají zdrhnout, se rozhodli spíš pro zápecnický způsob života, kterému já osobně říkám socialistický biedermeier. Co bylo malé, to bylo hezké. To skýtalo jakousi útulnost a bezpečí v koutě dějin. Byl vytvořen kult kutila. Za každým domem byla malá dílna, kde mezi stovkami hřebíčků, prkýnek a nářadí ušlápnutý tatík stloukal užitečné věci pro domácnost nebo ve skleníku pěstoval rajčata a okurky. Mamina, obtěžkaná nákupními taškami nebo dětmi, se starala o domácnost  a udržovala komunikaci se zbytkem světa. Jak všeobecně známo, v roce 1977 se proti nastalým poměrům vzbouřili Chartisté, podporováni velkým množstvím sympatizantů. Ale následovat je a vystavit se tak těžkým ústrkům a pronásledování v každodenním životě, se odvážil jen málokdo. Vždyť nebyli to jen umělci, kteří podpisovali různé anticharty, ale na televizních obrazovkách se objevovali i vybraní zástupci železničářů s výhružnými slovy: „A komu se v naší zemi nelíbí, toho my, železničáři, do tý Vídně beze všeho odvezeme. A zadarmo.“ A tak vystrašení občané nechali přesto všechno život dál plynout svým zápecnickým tempem, o což se staral nestvůrně obrovitý byrokratický aparát, na který zas dozírala sovětská armáda. Tohle všechno skončilo až v Listopadu 1989. Začala se psát nová kapitola dějin naší země. Stále ještě máme šanci, aby byla lepší než ta předchozí.
A dovolte mi ještě tři perličky z našeho města z oněch let:
Příběh první. Sovětští důstojníci z turnovské posádky měli na tehdejší poměry v přepočtu obrovské platy, a tak nebývalo pro ně problém opatřit si nějaké ty výdobytky nejnovější sovětské techniky. K nim patřily přenosné barevné televizory. Jednou s těmi televizory seděli v hospodě a jeden z místních se s nimi dal do řeči a projevil o ten jejich přenosný televizor zájem. „Nu, vazmi, za dvě týsjači !“ pravili. On na to: „Já ale nemám u sebe peníze.“  „Nevadí, vsjo ravno, prichodi zavtra, eto chvatit, prichodi zavtra s děngami!“ Vykutálený občánek televizor popadl, jenže druhý den s penězi do tý hospody už nepřišel, ani třetí, ani čtvrtý, a oni čekali a čekali. A takhle tam čekali každý den. A pořád nic. Po vychcánkovi ani vidu ani slechu. Až jednou! Konečně! A tak hned nešťastníka vyvlekli před hospodu a tak ho zmlátili, že skončil na invalidním vozíku. Jenže, jak se pak ukázalo, oni se spletli. On to byl někdo jinej.
Příběh druhý. Jednadvacetiletý chlapec z Turnova vzal, jak se říká, roha, a dostal se až do Ameriky jen s dvaceti dolary v kapse. Odjel do San Francisca a když si chtěl město prohlédnout, někdo ho zezadu přepadl, praštil po hlavě a těch dvacet dolarů mu ukradl. Chlapec svému zranění podlehl. Jeho maminka celá léta smutně chodila po turnovských lukách a nenašel se nikdo, komu by se podařilo alespoň trochu ztišit její žal…
Příběh třetí. Jedna mladá dívka s dobrodružnou krví se rovněž rozhodla dát tady v Turnově všemu vale a dostala se komplikovanými cestami až do Ameriky. Tam ji potkalo velké štěstí. Byla velmi krásná a nesmírně bohatě se v Americe provdala. Když to tady v Listopadu 89 ruplo, okamžitě do Turnova přijela a nabídla velkorysou sponzorskou pomoc turnovské nemocnici.
Petr Kučera

200808190931_zap_370_08_srpen

NEJVÝZNAMNĚJŠÍ UDÁLOSTI V TURNOVĚ ROKU 1968 POHLEDEM HISTORIKA
Stručný přehled nejvýznamnějších událostí roku 1968 poskytl TvA historik turnovského Muzea Českého ráje Michal Babík. Podrobněji se s tématem můžete seznámit na výstavě přímo v muzeu, která se koná ve dnech 21. srpna až 28. září.
ROK 1968 V TURNOVĚ:
* 4. duben – Ladislav Petrnoušek svolal veřejný sraz bývalých členů Junáka v Turnově. Brzo ve městě začalo fungovalo deset skautských oddílů.
* 21. dubna – v Turnově se začala konstituovat pobočka Klubu 231, v jeho čele stál Josef Jiroš.
* Začátek května  – v Turnově vznikl především díky iniciativě JUDr. Václava Šolce Klub angažovaných nestraníků (KAN).
* 21. května – turnovští socialisté uspořádali veřejnou schůzi s projevy místopředsedy krajského výboru Františka Haase a redaktora Svobodného slova PhDr. Vladimíra Vaclíka.
* 5. června – TJ Slavoj Turnov se přihlásil k tradicím sokolského hnutí.
* 14. června – Klub angažovaných nestraníků uspořádal besedu s veřejností, na které představil zásady své činnosti.
* 28. června – v hotelu u Karla IV. se konala beseda KAN, na které vystoupil také představitel pražské pobočky Ing. Štěpánek.
* 16. července – snahy o znovuzavedení turnovského okresu byly korunovány přijetím turnovské delagace v kanceláři místopředsedy vlády Gustáva Husáka.
* 9. srpna – po čtyřhodinové diskusi byla veřejností donucena k rezignaci poslankyně Národního shromáždění za Turnovsko Anna Kobosilová. Kobosilová byla nechvalně známá především díky funkci předsedkyně školské a kulturní komise ONV a pak také kádrovačky ve Sklářských strojírnách v Turnově.
* 16. srpna – v Turnově se uskutečnilo poslední předokupační setkání KANu.
* 21. srpna – i na Turnovsko dorazila invaze spřátelených vojsk Varšavské smlouvy, fyzicky ale byly město a místní vojenská posádka obsazeny o několik dnů později. Polští vojáci si na Károvsku vybudovali polní ležení.
* 23. srpnaMěstský výbor Národní fronty vydal první ze šesti čísel Pojizerských listů, zastavených po únoru 1948.
* 18. září – v turnovském hotelu Slávie, kde byly ubytováni polští důstojníci, vybuchla slzotvorná dýmovnice.
* 10. října – polští vojáci byli zadrženi při pokusu vniknout do skladu lihovin v restauraci U Zrcadlové kozy…

200808190952_zap_373_08_srpen

JAK SI OKUPANTI SPLETLI TURNOV S TRUTNOVEM
Pro mě zásadní humornou příhodou pohnutých srpnových dnů je fakt, že 21. srpna 1968 se nám v Turnově snad poprvé a naposledy vyplatilo, že si nás lidé pravidelně pletou s Trutnovem. A tak se stalo, že do Trutnova dorazily 21. srpna ráno dva polské okupační pluky a do Turnova žádný. Byli jsme z toho už nervózní, že kolem Turnova po státní silnici z Liberce na Prahu jezdí přes Ohrazenice tisíce ruských aut a stovky tanků, pobořily dokonce sloup Na Pyrámu, ale našemu městu se vyhýbají. Bylo to brnkání na nervy. Jistoty jsme se dočkali až v pátek 23. srpna kolem desáté dopoledne. To se ocitl před turnovskými kasárnami jeden z těch zbloudilých pluků trutnovských.
A začala se psát jedna z nejvýznamnějších událostí novodobé historie města Turnova. Ačkoli strana a vláda přikázaly armádě, aby nekladla vojskům odpor, Turnováci se vzbouřili. Velitel Jareš a jeho zástupce Ištvánek nechali otevřít hlavní bránu a ukázali polským okupantům vzorně seřazené řady raketometů. Současně jim oznámili, že pokud do večera neodtáhnou z města ven, rozmlátí je i s půlkou Turnova.
Polští okupanté strávili prvou noc skutečně mimo město a v ležení na Hruštici zůstali až do obsazení Turnova sovětskou okupační armádou v listopadu 1968. Když do Turnova rudoarmějci najížděli s obrovskými raketami, napařili to hned s první udatnou střelou proti vlku buržujovi do činžáku v Hluboké ulici naproti hotelu Slavie (byla tam květinová síň a Turnovské kulturní středisko). Raketa přistála v bytě v prvém patře, v ložnici předsedkyně spolku československo-sovětského přátelství. K němu se však po spřátelené devastaci bytu milovnice Sovětského svazu už nehlásila.
O vojenské vzpouře Turnova přinesu v příštích dnech na www.bonustv.cz unikátní svědectví ze zvukových filmů, které jsem tehdy v šedesátém osmém natočil a uchránil po celé totalitní bezčasí před slídivci.
Milan Brunclík

200808190952_zap_372_08_srpen

JAK JSEM SE STAL PARLAMENTÁŘEM
V roce 1967 jsem nastoupil jako mnozí další Turnováci na základní vojenskou službu do turnovské posádky. Po přibližně jedenáctiměsíční službě přišly nechutné události roku 1968, a to invaze spojeneckých jednotek Varšavské smlouvy na naše území.
Sídlo naší posádky však bylo „objeveno“ až několik dnů po 21. srpnu 1968, kdy byl narušen chod a základní funkce pluku. Vojáci byli odvoláni z vycházek předem smluvenými signály a velitel nařídil přípravu na obranu posádky. Tento stav trval asi dva dny, a jelikož naše situace byla neudržitelná (byli jsme obklopeni velkým počtem polských tanků), došlo k vyjednávání na velitelské úrovni.
Další den jsem byl určen ještě s jedním vojínem jako doprovod zástupce velitele k vyjednávání k polskému veliteli tankového praporu.
Po otevření brány jsme pochodovali s bílým praporem k velitelskému tanku, kde nastalo předání příslušných podmínek jisté mírové kapitulace. Po ní se situace částečně normalizovala, ale následovalo přemístění posádky do Mnichova Hradiště, následná suspendace velitelů, u vojáků základní služby prohlášení politické nespolehlivosti (převelení do průmyslu) atd. Ale to už je vše jiná kapitola…
Vítězslav Hejduk, bývalý desátník VÚ 3285 Turnov

200808190932_zap_371_08_srpen

MOJE „NORMALIZAČNÍ“ PÍSNIČKA
První okupační den 21. srpna 1968 jsem prožil v Praze. Pracoval jsem tehdy v Benátkách nad Jizerou v n. p. Karborundum. Po ranním vyslechnutí rozhlasových zpráv o zahájení okupace jsem neměl v práci stání. Vzal jsem svůj skútr ČZ 175 a vyrazil do Prahy. Cestou jsem předjel dvě kolony ruských vojáků. Bylo mi z toho zle. Musím se přiznat, že jsem byl šokován, protože jsem v létě uvěřil tomu, že náš vývoj je skutečně věcí nás, Čechů a Slováků, a že platí Brežněvova slova, která reprodukoval po návratu z jednání v Čierne pri Čope Josef Smrkovský: „Eto vaše dělo“. Byl jsem na Staroměstském náměstí, kde ruské kanóny stály pod výstavním sálem označeným transparentem: „Sovětské umění dvacátých let“. Byl jsem na Václavském náměstí, kde mluvil Emil Zátopek a kde jsme vzdávali čest vlajce zkropené krví prvních mrtvých. Snažili jsme se zastavit tanky u rozhlasu, kde sovětští vojáci začali střílet. Viděl jsem další nesmyslnou střelbu u Národního muzea, o které jsme později říkali, že omítku oklovali holubi. Udělal jsem i několik fotografií… Poslední zbytky iluzí o našem velkém bratrovi byly pryč. Nemohl jsem spát, a tak vznikla po mém hodně pozdním návratu z Prahy do Benátek následující slova „Písně zlatokopa Jimma“:

Já nebyl rváč a byl jsem sám
proto teď zvolna umírám
a krev mi teče z mnoha ran

Já nebyl rváč a byl jsem sám

Jich bylo pět a se zbrojí

pět jednoho se nebojí

Svou cestou šel jsem zvečera

šťasten si hvízdal do šera

já na zlatou jsem žílu pad

věděl o tom můj kamarád

On první nůž si ostrý vzal
a na ostatní zavolal

On po mně první nožem ťal

zezadu skrčen v stínu skal

On jediný viděl můj žal

já toho jsem se nenadál

že o život mně připraví

kamarád – přítel bývalý

Krev uniká mi z mnoha ran

a já teď zvolna umírám

jich bylo pět a se zbrojí

pět jednoho se nebojí

Tento text jsem měl nad svým psacím stolem po mnoho měsíců. Dva týdny jsem potom věnoval veškerý svůj čas přípravě několika čísel podnikového zpravodaje „Brousek“, novin, kde jsem nejen já psal, co si o okupaci myslím. Až později, to mne již 30. května 1969 Rudé právo označilo za antikomunistu, jsem text písně poslal do časopisu Tramp. Ten vycházel v Ostravě. Už dříve mi v něm uveřejnili pár básniček. Píseň zlatokopa Jimma byla s malou úpravou otištěna také. Jen z pěti desperátů se stalo šest. Ale tento jinotaj nikomu nevadil. Také byla vyhlášena soutěž o zhudebnění mého textu. Časopis samozřejmě spěl nastupující normalizací ke zrušení, což ale nějakou dobu trvalo, a tak soutěž mohla být ještě během srpna 1969 vyhodnocena. Má slova získala svou melodii. K zákazu vydávání časopisu ale došlo hned v říjnu 1969. Vítězného autora hudby, který byl tehdy uveden pod jménem Ove Littul, jsem nikdy nepoznal. Po roce 1989 jsem se pokoušel získat nějaké informace o dalších osudech redakce časopisu. Bohužel jsem se ale nic nedověděl, což mne mrzí. Pokud někde existují pamětníci, budu vděčen za každou informaci.
Ivan Turnovec

VZPOMÍNKA NA SOUŽITÍ S POLSKÝMI OKUPANTY

Možná už není aktuální se vracet k tomuto tématu, ale v zájmu vytvoření úplnějšího obrazu srpnové okupace Turnova v roce 1968, tak přece musím učinit. Bylo mi v tom roce 14 let a touto tragickou zkušeností skončilo mé „dětství“. Zpráva o okupaci zastihla celou naši rodinu v Mariánských Lázních. Hned po prvním šoku následovala o nic méně šokující cesta do Turnova, kterou jsme absolvovali proti směru přesunu okupačních motorizovaných jednotek my tři děti (14, 12 a 2 roky) s našimi rodiči osobním autem Škoda Octavia (r. v. 1963) přímo 21. 8. 1968. V Mariánkách jsme zaznamenali tanky na lázeňské kolonádě, výsměch turistů z NDR, omluvu plačící Rusky a na cestu jsme díky solidaritě neznámého Čecha dostali kanystr benzínu. Bylo to 16 vyčerpávajících hodin kličkování mezi obrněnci, tankovými a dělovými hlavněmi, vyvrácenými stromy a ke střelbě připravenými samopalníky. Došlo i na podrobnou kontrolu auta, osobní prohlídku a výslech, v němž odpovídat připadlo mně, jako nejstaršímu dítěti učícímu se ve škole ruštině. Po celodenním řevu tankových motorů byl šokující ten klid na již přeznačeném večerním turnovském náměstí, kde početná skupina Turnováků tiše očekávala věci příští.

Vojenské motory nás znovu dostihly až druhý den 22. srpna.  Nevím, co je pravdy na tom, že v okupačním armádním štábu došlo k záměně Turnova s Trutnovem, ale až ve čtvrtek 22. srpna se od křižovatky na Hruštici po silnici přes Károvsko, kde žijeme bez jednoho roku 50 let, začala řadit motorizovaná jednotka polské armády. Celý den potřebovali polští okupanti na to, aby se zorientovali a ujasnili si polohu města a hlavní cíl – objekt kasáren. Tu první noc prožili Poláci na silnici a částečně na poli nad Bělou, kde dnes stojí známý „károvský  zámek“. Teprve další den, tj. 23. srpna přesunuli celou jednotku přímo nad Turnov a hlavně nad turnovská kasárna. Myslím, že publikovaný údaj o tom, že první polští obrněnci se objevily před kasárny právě 23. srpna v 10 hodin dopoledne je víc než pravděpodobný a odpovídá skutečnosti. Na polích na Hruštici a nad Farářstvím byl sešikován val z hlavní děl v palebném postavení prokládaný obrněnými vozy. Víc techniky bylo shromážděno nad dnešní Lidickou ulicí. Kdo znáte toto místo, víte, že sebemenší podnět k zahájení palby by znamenal zkázu nejen kasáren, ale celého města.

Bohužel k těmto strategickým místům důležitým pro ovládnutí města patřila i naše rodinná zahrada a 23. srpnem začalo naše dvouměsíční nucené sousedství s okupační armádou. Náš dům nebyl ze zahradní části oplocen, takže svícení do oken se stalo běžnou noční zábavou hlídkujících patrol. Pokud někdo vyšel na zahradu, dostalo se mu ihned ozbrojeného doprovodu. Brambory v tom roce tatínek kopal pokaždé se samopalníkem v zádech. K ubytování a stravování mužstva byly postaveny obrovské vojenské stany, jeden z nich stál přímo uprostřed naší zahrady. Co si okupanti za dva měsíce ovšem nepostavili vůbec, byly latríny. Dodnes nechápu, že tento necivilizovaný fakt nezpůsobil v bezprostřední blízkosti městské vodárny epidemii nebezpečnou pro celé město. Důležitější než hygiena byla pro okupační jednotky důkladná propaganda. Okupační rozhlasové vysílání (nevím zda v ruštině nebo v polštině) prokládané hlasem naší kolaborantské Vltavy a šířené tlampači tvořilo téměř celodenní zvukovou kulisu. Utichalo jen pokud bylo na programu filmové představení realizované na zeď obecní stodoly, která stála proti dnešnímu Eldorádu. A hlediště tvořila dolení část naší zahrady. Pro zpestření kulturní nabídky vystoupil i estrádní vojenský soubor s dámskou částí ansámblu. To všechno jsme doma slyšeli i při zavřených oknech jako vlastní rádio.

Pamětníci si jistě vzpomenou, že konec srpna a září patřilo k těm deštivějším obdobím. Vojenské boty a těžká technika, která zapadala až po nápravy, ještě dokončila naprostou zkázu celého místa. Dva roky po tom, co už vlastní sovětská posádka sídlila v turnovských kasárnách a u Karla IV. jsme s motykou a hráběmi likvidovali památky po polských okupantech za celkovou náhradu škody ve výši tři sta korun československých.

Největší škody napáchané srpnovou okupací nebyly samozřejmě škody materiální – zmařené životy, poznamenané osudy lidí, jizvy na duši. To jsou ty nejzávažnější následky, se kterými se vyrovnáváme dodnes. Věřím, že i pro vás to nebyla jen vzpomínka na jednu zničenou zahradu, ale vzpomínka na jednu velkou jizvu v našem srdci…

Jitka Petrušková

Sdílet

Autor článku

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.