Když jsme před dvěma lety dokončili poslední velký rozhovor, který Jan Solovjev médiím poskytl, domluvili jsme se ještě, že postavíme kameru a budeme si jen tak povídat (třebas i společně s jeho bratrem Sergejem), že natočíme takový jeho (jejich) vzkaz nám, českorajským patriotům, co obýváme zemi, kterou on miloval. Byl tehdy velmi zaneprázdněn péčí o svoji manželku Jaroslavu, povídání jsme stále odkládali a je pravda, že jsme byli trochu nedůslední. Když paní Jaroslava vloni na jaře odešla, zcela se pohroužil do uspořádání její a v podstatě i své pozůstalosti. Nevím, jestli vše dokončil, jak si přál, snad. Rozumím tomu, že člověk jeho velikosti chce mít tyhle věci v pořádku. A tak na to video už nedošlo. A nedojde. Dnes – 7. února 2014 – nad ránem Jan Solovjev zemřel! Bylo mu požehnaných 92 let.
A protože se jedná o jednu z nejvýznamnějších osobností regionu současnosti, jistě se objeví řada zamyšlení a vzpomínek. Jeho lidskost, talent, rozmach od slova psaného přes malbu po sochařinu je obdivuhodný. „V tom je právě jeho velikost, že třebaže se nám může zdát, že v malbě nešel tak hluboko jako jeho žena, že byl velmi nadaným a uznávaným literátem, malířem i sochařem. Jeho dílo je velmi obsáhlé a lze konstatovat, že v každém jmenovaném oboru byl výjimečný. V podstatě se jeho odchodem uzavřela celá kapitola jedné generace, do které kromě jeho ženy patřili, Klápště, Matouš, ale i Jíra s Komárkem. Když bych si měl vybavit jeho jediné dílo, vidím před sebou pohled z Klokočských skal směrem ke Kozákovu, místo, které on miloval a maloval nesčetněkrát a přesto vždycky jinak. Český ráj znal jako málokdo,“ uvedl Miroslav Cogan, historik umění turnovského muzea.
28. října 2007 bylo manželům Jaroslavě a Janu Solovjevovým uděleno čestné občanství města Turnova. „Oba výtvarní umělci ovlivnili výrazným způsobem kulturní dění města, v němž žijí a pracují. Obětavě a nezištně spolupracují s řadou institucí, podporují kulturní život ve městě a propagují Turnov nejen v České republice, ale i v zahraničí,“ stojí ve zdůvodnění udělení významného ocenění.
Čest jejich památce!
Rozhovor s Janem Solovjevem si můžete přečíst ZDE, o obou umělcích TADY.
Úryvek z rozhovoru:
„… když přišel ve vězení ten rozsudek a bratr dostal trest smrti, tak jsem si opravdu už nevěděl rady. Normálním způsobem, normálním myšlením jsem nedokázal tu hrůzu zpracovat. Lehl jsem si tehdy v cele na podlahu, protože bylo zakázáno přes den ležet na kavalci, a začal se modlit. Dal jsem do té modlitby svou beznaděj, strach, modlitba procházela celou mou bytostí. To se nedá vyslovit, natož popsat, dal jsem do té modlitby jednoduše všechno. Stalo se něco, co jsem před tím nepoznal. Jako bych byl obalen něčím měkkým a najednou jsem prostě nebyl, necítil jsem nic, prožil jsem jas, to si nedovedete představit. Stále cítím sílu toho prožitku. Tehdy se stalo něco, co změnilo můj postoj. Víra, to je pro mě přesvědčení, že bez souhlasu seshora se nic neděje. Jsme vedeni. Věřím tomu. Pevně.“ (Jan Solovjev)