Banát je krásná země, která se z části nachází na rumunském území v oblasti, kde Dunaj vtéká do soutěsky Železná vrata. Pro českého turistu je významná zvláště tím, že je zde několik českých vesnic, za jejichž vznik vděčíme emigrační vlně okolo roku 1825, kdy se několik set českých rodin rozhodlo vystěhovat z Čech a pokusilo se osídlit tehdy prázdná místa jižní Evropy. Tyto informace jsme schopni najít v různých informačních brožurách nebo na různých webech. Mně se ovšem poštěstilo oblast poznat poněkud jinak.
Asociace turistických oddílů mládeže společně s Ligou lesní moudrosti již druhým rokem pořádá letní stanový tábor pro místní děti. Na tento projekt přispívá Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy ČR, a že se nejedná o projekt ledajaký, svědčí a i ta skutečnost, že loňský ministr školství přijal účastníky tohoto projektu, aby se dozvěděl, jak projekt probíhal.
Za svoji účast v Banátu vděčím tomu, že se osobně znám s lidmi, kteří se projektu zúčastnili v pozici vedoucích. No – a vzhledem k tomu, že tato funkce je dobrovolná a neplacená, nebyl až takový problém se domluvit a vyrazit poznávat nové lidi a nové obzory. Samotný tábor probíhal ve dvou desetidenních bězích, přičemž celková účast byla okolo 35 dětí (některé dorazily až v průběhu tábora).
Po dobu 14 dnů jsme tak poznávali místní děti, které nám dokázaly, že děti jsou vlastně všude stejné. Chtějí si hrát a chtějí se bavit. Snad jediný rozdíl byl ve skutečnosti, která by nastala, kdyby takový tábor neexistoval. U nás by takové děti asi bezcílně bloudily po městě nebo seděly u počítače. Tady by pracovaly na poli nebo by pásly krávy. Ještě doteď vidím jejich nechápavé kroucení hlavou, když jsme večer zpívali písničku J. Nohavici „Hlídač krav“.
Tábor probíhal v okolí vesnice Gernik. V úzkém kontaktu jsme kromě dětí byli s místními lidmi, kteří se na nás přicházeli zvědavě podívat, aby zjistili, co že se to za jejich vesnicí děje. Inu, bylo to trochu jiné, než když děláme pro děti z turnovského turistického oddílu tábor v Pleskotech nebo putovní tábor po vlastech českých…
A tady je pár postřehů, třeba se vám budou hodit, až na ta místa vyrazíte:
O DĚTECH
Hned na úvod se musím zmínit o tom, s jakým přístupem vnímali místní obyvatelé skutečnost, že by jejich děti měly jet na letní tábor. Skutečnost byla taková, že tuto zprávu přijali poměrně chladně a jejich příslib, že své dítě na tábor pošlou, nebyl nijak nadšený. Později jsme pochopili, že dost dobře nechápou, proč by jejich dítě mělo být na nějakém táboře, když zde odjakživa platí, že pomáhají v létě na poli nebo pasou krávy, a to zvláště v období prázdnin. Na druhou stranu jsme měli naši pozici poněkud usnadněnou, protože se jednalo o druhý ročník a tudíž většina místních věděla od loňska co to ten tábor je a co se na něm dělá. Rovněž zájem spokojených dětí z loňska sehrál svoji pozitivní roli.
Děti z Banátu jsou ve srovnání s našimi více samostatné. Rozumí si se zvířaty, se kterými jsou v kontaktu od mládí. Neřeší, jestli půjde na táboře nabít mobil a jestli zde bude signál. Co dost dobře nechápou, je polední klid. Slovo klid je pro ně dost velkou neznámou. Čas po obědě je prostě vyhrazen dalším hrám, a pokud vedoucí odpočívají, tak si jdou prostě hrát sami. Není síla, která by je udržela někde ve stínu. Neexistuje dost rozumných argumentů, které by jim vysvětlily, že po obědě se na táboře prostě odpočívá.
Jednou z věcí, která by asi nadchla každého pedagoga z Čech, je nadšení místních dětí, se kterým se zúčastní každé hry. Jak motivovat děti zde skutečně není prvořadým problém, protože děti jdou do všech aktivit natěšené a zvědavé, co se bude zase dít. Klasická táborová hra Hututu se stala doslova hitem a hrála se v každé volné chvíli. Popravdě, děti nás, vedoucí, ke svým hrám někdy ani moc nepotřebovaly.
O PŘÍRODĚ
Oproti klasickým táborům, které se organizují v Čechách, zde byla jedna věc, kterou jsem doposud nikdy nezažil. Děti měly nad námi jistou převahu. Tou převahou byla znalost, jak se pohybovat v místní přírodě. Byli jsme totiž informováni, že se zde běžně vyskytuje zmije růžkatá a také malé druhy štírků, které sice nejsou smrtelně jedovaté, ale kontakt s nimi by představoval velkou nepříjemnost. Dalším pro mne dosud nepoznaným zážitkem byla ta skutečnost, že když se šel člověk koupat do potoka, musel se podívat na stav raků, které se nacházejí na dně, a pak teprve vstoupit do vody. Se zkušeností, co udělá rak v blízkosti vaší nohy, lezete do vody opravdu s obavou. To ovšem neřeší místní děti. Většinou běhaly bosé, nebo v místních žabkách, ve kterých by podle mého dokázaly vylézt na osmitisícovku, nebo uběhnout maratón. Přiběhly k vodě a hop, běhaly bosé po hřišti a neřešily, po čem šlapou.
Další věcí, která vás doslova trkne, nebo spíš štípne, je neuvěřitelné množství tvorů a tvorečků, motýlů a pavoučků a všeho možného okolo vás. Pokaždé, když jsme si sedli do trávy, doslova jsme žasli nad rozmanitostí zdejší přírody. Po chvíli stejně člověk kapituloval pod návalem mravenců a dalších živočichů a raději se odsunul někam jinam. Někteří z nás spali na zemi v tepee a doslova jsme žasli, co nás navštívilo přes den za tvory a tvorečky. Vynervovanější osoby pak každý večer pečlivě prozkoumávaly baterkou spacák, aby vyklapaly všechny nezvané návštěvníky.
O LIDECH
Každý správný cestovatel samozřejmě touží poznat v navštívené zemi nejen přírodní krásy, ale chce poznat místní obyvatele. Místní lidé jsou velice přátelští a nešetří úsměvy. Samozřejmostí při návštěvě jejich domu je pro nás nevídaná pohostinnost, o které se nám v našich krajích může jen zdát. K pohostinnosti samozřejmě patří koštování místní pálenky, která se zde pálí opravdu v nevídaném množství. Jejich prodejem si místní vylepšují rodinný rozpočet a jejím pitím si zpříjemňují tvrdý život.
Zážitkem, který hodně napoví o zdejších zvycích a kultuře, pak může být návštěva místní zábavy. Paní hospodská vynese před hospodu stoly a lavice, které uspořádá do velkého kruhu, jehož střed vytvoří taneční parket. Kapelu tvoří zdejší muzikanti (dva saxofony, tahací harmonika a klávesy). Kapela má tu správnou hlučnost, takže hudba neobtěžuje sousední vesnici ani domy o
Jedním z kontrastů zdejšího života, který mě velice zaujal, bylo pozvání našeho benjamínka Józy k sobě domů, aby nám ukázal bicí soupravu, kterou mu rodiče koupili. Většina dětí zde hraje na nějaký hudební nástroj, ale bicí soupravu, tu tady ještě nikdo nemá, takže Józa se stal den ze dne hvězdou dětského hudebního nebe. Když jsme se usadili v potemnělém pokoji, některé děti se chopily elektrického piána, Józa se usadil za bicí a poté následoval neuvěřitelný rachot. Kluky to ale zjevně bavilo a nesešli se takhle poprvé, takže si myslím, že za pár let už budou opravdu něco umět…
O PARADOXECH
Pozorný návštěvník si dříve nebo později všimne jednoho paradoxu. Turisté z Čech, kteří nadšeně obdivují místní kulturu, místní lidi, místní zvyky a obdivně vzdychají nad věcmi, které běžně fungovaly na české vesnici v období první republiky, mají v očích jedno nevyřčené přání. Aby zdejší svět žil v podobném duchu ještě mnoho let a oni se měli kam vracet. Kupovat domácí sýr, pít čerstvě nadojené mléko a nechat se ubytovávat u místních lidí. Zkrátka – vytvořit zde takový normálně fungující skanzen, který ovšem nebude skanzenem, kde se předstírá život v dřívějších dobách. Všechno zde bude prostě doopravdy, tedy i lidi, kteří tu budou normálně žít.
Druhý pohled je ovšem pohled místních, kteří mají prostřednictvím častých návštěv České republiky možnost vidět, jak se žije jinde v komfortu, o jakém se jim zatím může jen zdát. Není se tedy co divit, že chtějí změnit svůj život k lepšímu.
V současné době jde tedy o to, jestli na své životní cestě za blahobytem budou muset opakovat chyby, které jsme udělali i my. Jestli budou muset pro svůj blahobyt obětovat svoje zdravé životní prostředí, zvyky a obyčeje, sociální vztahy, tedy věci, které zde fungovaly desítky let.
Jeden příklad za všechny. Místní sedlák se rozhodl, že vedle sedlačení vybuduje pro turisty ubytovnu. Podle svého rozumu přišel na to, že turista potřebuje sprchu, splachovací záchod a další nutný komfort. Proto tedy vybudoval všechna zařízení nutná k tomu, aby se zde návštěvník cítil spokojený. (Dost dobře nepochopil, že většina turistů sem jede právě proto, aby si na vlastní kůži vyzkoušeli místí způsob života se vším, co k tomu patří). Negativem takového počinu je ovšem ta skutečnost, že zdejší vesnice leží na vápenci a tudíž je zde nedostatek vody. Dalším negativem je neexistující kanalizace, takže veškerá splašková voda musí někam odtéct. Pokud měly zdejší rodiny suché záchody, praní prádla se neřešilo pomocí automatické pračky, tak s vypouštěním té trošky odpadní vody nebyl zásadní problém. A jak to vyřešil místní začínající podnikatel? Odpadní vodu jímá do cisterny, kterou vyváží s dost velkou frekvencí na pole. Pole samozřejmě není schopno tak velké množství splaškové vody pojmout a stížnosti místních se jen hrnou. Jak takovýto způsob podnikání „ustojí“ například raci a vůbec místní příroda, je otázkou, na kterou lidé z Čech mohou dát docela jasnou odpověď.
O BUDOUCNOSTI
Budoucnost českých vesnic v Rumunsku se v současné chvíli nejeví jako příliš růžová. Většina starších dětí nám říkala, že uvažují o odchodu do Čech. Téměř všichni Českou republiku navštívili, takže mají možnost srovnání. Samozřejmě, že většinou vidí jen to pozitivní a lákavé, ale to už k tomu oslnění civilizačními vymoženostmi tak nějak patří. Většina místních pochopila, že jako přilepšení k místnímu tvrdému životu lze využívat turistiku. Bylo by samozřejmě skvělé, kdyby se Čechům v Banátu povedlo vysvětlit, že to, co české turisty přitahuje, je zdejší způsob života se vším, co k tomu patří a ne vykachlíkovaná koupelna a splachovací záchod v perfektně zařízené ubytovně. Otázkou zůstává, jak místním vysvětlit pojem „agroturistika“. Snad je to právě úkol pro různé neziskové organizace, které pomocí svých programů mohou osvětlit všechny možné úskalí moderní doby, vysvětlit, jak se za několik let změní zdejší vesnice a co dělat pro to, aby zdejší obyvatelé z tohoto boje nevyšli jako poražení a oškubaní sedláci…
Zbyněk Báča, foto autor
zbynek.baca@centrum.cz