DEVĚTKRÁT SI DOVOLUJI NABÍDNOUT…

0

Nepřestává mě to fascinovat. Jak to jen přijde, že některé knihy, vydané před staletími, si stále dokáží zachovat aktuálnost, lidé je čtou, a jako bonus jsou děsně chytré? Jako ten VLADAŘ. Vyšel poprvé v roce 1532 a Machiavelli, italský historik a spisovatel, ve svém nejznámějším díle excelentně analyzuje možné cesty k politické moci. Co je zajímavé asi nejvíc, jsou jeho rady a myšlenky postavené na historických reáliích. Neustále se totiž vrací do minulosti (konečně, byl historikem), aby na příkladech ukázal, kde který vladař udělal chybu, a tím vlastně poučoval své vládychtivé současníky, aby se podobných pitomostí vyvarovali. Pokud tedy si chtějí tu moc a slávu uchovat. I když je poselství Vladaře většinou právě těmi vladaři překrucováno, vulgarizováno a používáno, jak se zrovna komu hodí, stojí za přečtení. Ovšem je zapotřebí brát v úvahu dobu vzniku…

Možná se jedná o podobnost čistě náhodnou, ale nedávno se na knižní pulty dostala TYRANIE od amerického historika a spisovatele Timothy Snydera. 20 kapitol (Vladař jich má 26), ve kterých se autor snaží vypořádat s naší přítomností a na pomoc si bere, podobně jako Machiavelli, historickou paměť. Neobrací se ale svými radami k vládcům, jeho cílovou skupinou jsou lidé, potažmo voliči. Pokud ale máte nějaké pochyby ohledně inteligence svých spoluobčanů, kteří jsou schopni přijmout lháře, demagoga, manipulátora, alkoholika, který je ke všemu vulgární jako černošský raper, za svůj „hit idol“, a adorovat ho jako zachránce a obránce národa, buďte psychicky odolní (nebo si zobněte lexaurin). Po přečtení této útlé knihy totiž můžete dojít k tomu, že Armagedon zas není tak biblicky vzdálený. Nechci tady plnit funkci Luciferovy gardistky a děsit případné čtenáře, ale tak nějak to vidím. I když naděje umírá poslední. Nicméně. Četla jsem Vladaře a Tyranii v závěsu za sebou, a mám pocit, že tato dvě literární díla k sobě patří… K tomu si dejte jako dezert slavného KMOTRA od Puzza, ať to máte pohromadě!

Ono je těch knih, které k sobě patří, víc. Je například škoda přečíst LEŽÁKY od Vojtěcha Kyncla a ignorovat LIDICE od stejného autora. Protože se vše tak nějak spojí, a i přes množství informací, které člověk nasbírá v TV dokumentech, na internetu nebo ve filmové tvorbě, poctivá práce spisovatele-badatele je co do přesných a podrobných dat nenahraditelná. Zvláště u Lidic musí čtenář hodně přemýšlet. Jedna pomatená diktatura pozabíjela, druhá, stejně vychýlená, ideologicky zneužila odkaz těch pozabíjených. Tady Puzzo nepomůže…

Všetečné, někdy spalující otázky, které nám dnes a denně pokládají události doma a ve světě prostřednictvím super zrychlených sociálních sítí… no, nevím jak vy, ale já nestíhám. A čím dál víc rezignuji na hledání alespoň trochu uklidňujících či logických odpovědí. Ale pokud bych svět poslala k čertu a zůstala jen na území ČR, a k tomu mohla říci, tohle si rozhodně přečtěte, protože brzy budete rozhodovat, jak to bude vypadat v našem parlamentu příští roky, tak bych něco měla. George Orwel a jeho „1984“. Ani FARMA ZVÍŘAT není marná. Že přeháním? Přidejte knižní dokument ŽLUTÝ BARON (autoři Vlasatá, Patočka) a možná se vám to „ spojí“ jako Vladař s Tyranií nebo Lidice s Ležáky. To jen, abychom se po volbách nedivili, že tu máme Oceánii (fiktivní země z románu 1984) a stáváme se Satanovou filiálkou. Kmotra máte přímo v textu o řepkovém zázraku a naší zdevastované krajině, o jiných hrůzách nemluvě.

V posledních dnech na Turnovsku zachytili lidé v éteru, minimálně ti, kteří ještě zcela nerezignovali na veřejné záležitosti a občanskou společnost a sledují zprávy, opětovné soudní jednání ohledně vydání majetku rodu Des Fours Walderode. Kauza vrátit či nevrátit majetek, zabavený hned po válce, se táhne opravdu dlouho. Zdá se mně ale až příliš ovlivněna komunistickým marasmem naší země po roce 1948. V té době se totiž bralo vše a prakticky každému, nehledělo se na osobní statečnost a morální kredit jedinců…

Dovolím si nabídnout poslední knižní titul. Je o lidech, kteří pocházejí ze starého, českého šlechtického rodu a v těžkých chvílích ohrožení republiky obstáli. Je složité srovnávat, něco ale přece jen… Bylo by (obecně) spravedlivé, aby majetek dostal nazpět každý, i ten, kdo se vzdal občanství dřív, než vtrhly hákové kříže na území republiky, nebo pokud vstoupil do Henleinovy strany? A co ti, kteří riskovali, zachovali se jako ti okřídlení, praví Češi? Ponechali si české občanství, stáli v roce 1938 za Benešem a vykoledovali si nucenou správu majetku za protektorátu a permanentní ohrožení života. Je to vůči nim správné? De iure – nedovolím si vůbec polemizovat, v kličkách zákonů se nevyznám. Ale v podobných sporech je ještě jiný aspekt, nazvu ho namátkově dobrý mrav. Víte, já nejsem příznivec tlustých čar, jako že zapomeneme na estébáky, odpustíme straně a vládě a tak dále. Nepovažovala jsem to za prozíravé a přítomnost mně bohužel dává za pravdu. Není to s tou šlechtou podobně? K tomu bych ráda věděla, kolik procent lidí vlastně rozlišuje tzv. Benešovy dekrety od znárodňování po roce 1948… A abych nezapomněla – Josef Votýpka: ARISTOKRAT: ŽIVOT ZDEŇKA STERNBERGA.

A to je asi tak vše.
Bohuslava Charousková, bohuslava.charouskova@seznam.cz

Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.