OBĚTNÍ KÁMEN U MUŽSKÉHO

0

V současné české záhadologické literatuře najdeme plno zmínek o tzv. obětních kamenech, jakýchsi prastarých pohanských svatyních dávajících tušit temné obřady našich předků. Mnohdy však tato rádoby kultovní místa vytváří pouze přebujelá fantazie „badatelů“ s úporným přáním za každou cenu něco objevit. Z různě chaoticky přepadlých balvanů tak najednou vznikají dolmeny, z osamocených kamenů menhiry a z hornin narušených vodní erozí obětní kameny s „kanálky na odtékání krve“. Když jsem se tedy chystal zmapovat pískovcovou skálu s názvem Obětní kámen nedaleko čedičové vyvřeliny Mužský u Mnichova Hradiště, převládala u mě značná skepse umocněná navíc skutečností, že přes zmíněné „božiště“ dokonce vede odbočka turistické stezky. Přes všechna tato mínus bylo však zjištění na místě více než překvapující…

Že obětní kameny skutečně plnily svou funkci, a to ještě donedávna, dokládá i Dr. Lubor Niederle ve svém díle Lidstvo v době předhistorické (Praha 1893): „U některých je snad i původ umělý, zejména u těch, které jeví velkou pravidelnost v tvaru, hloubce a v útvaru stěn mís. Že byly velmi mnohé z nich užívány k obětním účelům, pro to je více dokladů. Jednak se nacházejí na místech, často velmi význačně položených, a místo takové přirozeně obracelo vždy k sobě pozornost, jednak se zachovaly v lidu názvy, z nichž možno vyčísti, že v dobách předkřesťanských byla to místa bohoslužebná. … V Lužici a na Slovensku dosud se k nim chodí na jaře vykonávat obřady, a dle Montelia kladou se na ně dosud na severu různé oběti. Tak i ve Švýcarech.“ Niederle také poukazuje, že zvláště ve slovansky mluvících zemích se pro tato božiště hojně zachovaly názvy jako např. „čertovy kameny“ apod. Taková pojmenovávání pak logicky zdůvodňuje snahou křesťanských kněží prastará kultovní místa zdémonizovat a proklít. Jednalo se o snahu odlákat lid od přirozeně silových míst – starých svatyní praotců a nahnat je do pro ně cizáckých kostelů s uctíváním zabitého Syna Božího. Zda je pokoru hlásající náboženství to pravé ořechové pro obyvatelstvo českých zemí, zvláště po zkušenostech z 20. století, je napováženou… Ale vraťme se k obětním kamenům, tedy k tomu našemu u Mužského.

n201108161233_tz_25_011_obkamenČedičový sopouch Mužský se v třetihorách prodral křídovým podložím a vytvořil tak unikátní přírodní pevnost – jakousi pískovcovou stolovou horu s čedičovým kuželem uprostřed, z něhož bylo možno kontrolovat široké okolí. Nebylo pak náhodou, že zde archeologové nalezli osídlení z doby 4500 l. př. n. l. trvající s přestávkami až do středověku. Odtud pocházejí pozůstatky rituálně snědeného muže knovízské kultury (nyní součást archeologické expozice muzea v Liberci), odtud také pochází i hrůzný nález brutálně zmasakrovaných obyvatel chaty, čin přičítaný Keltům. Celý masív je pak protkán stovkami jeskyní a jeskyněk, v nichž vegetující „čundráci“ netuší, na jak historických místech si opékají své špekáčky. A k tomu všemu – z vrcholu Mužského, o nějž se svedla velmi krvavá bitva prusko-rakouské války, lze pozorovat východ slunce v den rovnodennosti přesně nad pověstmi opředenou horou Vyskeř. O tomto masivu by se tedy dalo uvažovat jako o jakémsi náboženském centru, či sídlišti vyšších vrstev. Obětní kámen pak osamoceně uzavírá jižní část celé této skalní plošiny.

   

Turistická značka mě zavedla přímo na místo – skálu se dvěma převisy a výběžkem, na kterém stál jakýsi zvláštní, asi metr vysoký viklan. Po bližším průzkumu pak nebylo těžké poznat, že se jedná skutečně o jakousi tesanou nádobu, částečně povalenou na bok a s prohlubní – mísou uprostřed. Část stěny této nádoby chybí. Výběžek, na kterém nádoba stojí, je orientován na západní stranu, což by dokládalo kultovní význam. Další ohledání tohoto zvláštního předmětu mě přivedlo k domněnce, zda se jeho tvar neshoduje (a to zcela) s podobnými nádobami užívanými k pohřebním účelům lidem popelnicových polí, tzv. okříny. Znamenalo by to, že Obětní kámen u Mužského má „odslouženo“ neuvěřitelných tři tisíce let! Pro zajímavost – právě před touto dobou stálo na plošině pod Mužským mohutné pravěké město prožívající dobu rozkvětu, zatímco kdesi v Egyptě Mojžíš snil o vysvobození židovského národa z otroctví. Obětní kámen by tak mohl pocházet z dob, kdy ještě nikdo ani nezačal psát části Bible.

   

Zmínku o Obětním kameni však lze nalézt i u historika J. V. Šimáka v jeho Soupisu Mnichovohradišťska z roku 1930, který mé představy trochu zchladil tvrzením, že kámen může být snad dílem romantiků. Při vší úctě k tomuto historikovi si skutečně nedovedu představit, kterak parta jakýchsi obdivovatelů veršů Karla Hynka Máchy tesá ze skály metr vysokou mísu, navíc čirou náhodou přesně do tvaru pravěkého okřínu, který v obrozenecké době znal jen málokdo a že ji umísťují (snad obrozeneckým jeřábem) přesně na západní stranu skalní plošiny. Jejich činnost bych spíše tipnul na nějaký ten husitský kalich neuměle vyškrabaný nožíkem, ne na precizní kamenickou práci, kterou Obětní kámen bezesporu je.

   

Pravda, nějaké romantiky se zájmem o tento unikátní výtvor jsem tu nakonec potkal. Když jsem končil průzkum, vyběhl sem jakýsi turista a první, co udělal, bylo, že si přímo do mísy Obětního kamene sedl. Chvilku se tetelil, a když zjistil, že tady už asi víc nevykouká, sklouzl z kamene zase dolů. A tím pro mě také vyřešil poslední záhadu – ta chybějící část kamene totiž není ulomená, ale za posledních pár století omletá bezpočtem výletnických „zadečků“. Inu, místo jakoby k sobě neznámou silou přitahovalo lidský dotek nadále.

   

n201108161234_tz_26_011_obkamenNakonec zbývá ještě otázka, kdo a proč Obětní kámen povalil. Vzhledem k hlubokému „oklouzání“ se, jak už jsem výše uvedl, domnívám, že k „útoku“ došlo před několika staletími. Napadají mě dva důvody – buď chtěl někdo prozkoumat (snad díky nějaké báchorce), zda se pod kultovním kamenem neskrývá poklad, nebo je povalení dílem tehdejších fanatických vyznavačů křesťanského náboženství. Faktem je, že 28. září 1092 kníže Břetislav II., pobouřen přetrvávajícím „pohanstvím“ v národě, vydal po svém nástupu k moci nařízení: „…aby byly všechny háje pohanským bohům zasvěcené spáleny a všickni hadači a čarodějové ze země vyhnáni. Tak zejména nebylo dovoleno přinášeti dárků ke studánkám, zabíjeti oběti zlým duchům darované, pohřbívati mrtvá těla na křižovatkách aj.“ Je tedy pravděpodobné, že povalení Obětního kamene spadá do období Břetislavova panování (pylová analýza by tuto hypotézu prokázala). V této souvislosti stojí za zmínku, že Břetislav II. si své vlády dlouho neužil. Osm let po tomto protilidovém zákonu jej při návratu z lovu u Rakovníka jakýsi neznámý jezdec probodl kopím…

   

Břetislavovy kosti dávno zetlely a Obětní kámen, jako pomník starých časů, tu stojí hrdě dál. Cosi tiše šeptá o světské slávě – polní trávě a trpělivě čeká, stejně jako před tisíciletími, na dalšího poutníka. Možná, že právě na vás… 

Jindřich Kallwach

Související články (celkem 34)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.