RÁJ OCHOTNÍKŮ

Co spojuje města a obce z našeho regionu, jako jsou Rovensko pod Troskami, Tatobity, Rakousy, Přepeře, Český Dub, Železný Brod, Bakov nad Jizerou, Lomnice nad Popelkou a Malá Skála? Ochotnické divadlo. V samotném Turnově je ochotnických spolků hned několik: Společnost bloumající veřejnosti, Spolek A. Marek, Nakafráno, loutkáři Na Židli a Čmukaři. Další soubory fungují při ZUŠ, jeden z bývalých dětských a studentských souborů se částečně zprofesionalizoval – Notdis. A nesmíme zapomenout ani na dramatický kroužek žáků ZŠ Žižkova. Na poměrně malý region až dost ochotníků, ne?

„Ochotnické divadlo je základním stavebním kamenem občanské společnosti už minimálně dvě stě let. Je to rodinné stříbro, které by si každá taková společnost měla střežit a o které by měla náležitě pečovat. Ostatně díky ochotníkům máme v Turnově divadlo! A i dnes zde působí řada skvělých amatérských souborů, které nejen že drží tradici, ony ji posouvají a rozvíjejí. Žádná stagnace nehrozí, tady je tradice opravdu živá. Stejně jako celá zdejší občanská společnost. A to je dobře,“ hodnotí situaci David Pešek, jednatel Kulturního centra Turnov.

Nedávno měly premiéru divadelních představení hned dva spolky na Turnovsku. Ochotníci z Přepeř hrají představení s názvem Paroháči a po domácí premiéře sehrají během jara několik repríz na několika místech regionu. Také Divadelní společnost Vojan z Českého Dubu se hrou Dívčí válka představila i na Turnovsku. A do třetice – ochotnický spolek z Rovenska pod Troskami dává hru Normana Robbinse Do hrobky tanečním krokem.

Principála a režiséra rovenského spolku Jiřího Bímy jsme se zeptali:

* Jak dlouho jste hru nacvičovali?
Od začátku prosince jsme měli celkem 30 zkoušek, přece jen jsme nějakou dobu nehráli, tak jsme se do toho zase museli dostat.

* V souboru jsou nové tváře…
Nevím, jestli je to nějaký dar, ale jak čtu scénář, naskakují mně obličeje lidí, kteří by danou postavu mohli hrát. Zatím se mně to vždycky osvědčilo a nové tváře, které přišly, do toho vnesly úplně jiný náboj. Hlavně jsem rád, že to jsou mladí lidé, kteří nám srazili věkový průměr.

* Jak dlouho jste měli pauzu?
Ochotnické divadlo se v Rovensku pod Troskami hraje od přelomu 19. a 20. století. Hrálo se nepřetržitě do konce 50. let minulého století. Pak byla pauza, ale už na začátku 80. let se opět začalo hrát. A to bez přerušení alespoň jedna premiéra ročně až do podzimu 2019, kdy jsme hráli hru Dámský krejčí. Pak nás zastavil koronavirus.

* Jaké je složení souboru?
Máme stabilních pět šest lidí, a že se nám podařilo sehnat další tři či čtyři je přímo nadlidský výkon. Mladým se dnes do ochotnického divadla nechce. Základ tvoří místní, další jsou z Markvartic a z Bakova nad Jizerou.

* Proč se do divadla nechce mladým?
Je to o celkovém nastavení společnosti. Ochotnické divadlo funguje tak, jak funguje společnost. Lidi se od lockdownu moc nescházejí, pořád zírají do mobilů, nemluví spolu. I do hospody přijdou, ani se nerozhlédnou a hned se dívají, jestli není na sítích něco, bez čeho nemohou žít. S tím se těžko bojuje. A když si dotyčný má představit, že každý týden ho čeká nejméně jedna zkouška, a čím je premiéra blíž, jsou i tři zkoušky týdně, tak do toho nejde. Navíc se něco musí naučit a pak držet partu, protože když na zkoušku nepřijdou tři lidi, nemáme co zkoušet. Je to o zodpovědnosti a zodpovědnost se nyní ve společnosti moc nenosí.

* Vaše poslední představení Do hrobky tanečním krokem je sice trochu morbidní, ale především je to komedie. Pokud si pamatuji, tak se i v minulosti vždy jednalo o tento žánr…
Přesně tak. Chceme, aby se lidi bavili. Ale taková estráda, jako v televizi v sobotu od osmi, to zase není. Vždy je naším přáním, aby diváci také občas zapnuli mozkové buňky. Ve hře se objevuje několik i pro dnešek typických charakterů, jako jsou ovládání druhých, nadřazenost, chorobná touha po bohatství, ale třeba i cit pro spravedlnost. Z každého něco.

* Historie ochotnického divadla v Rovensku pod Troskami je opravdu velmi bohatá, v období mezi válkami si na zdejších divadelních prknech opakovaně zahrál i legendární herec Jaroslav Vojta, který sem jezdíval na prázdniny. Zhruba posledních 40 let se opět hraje nepřetržitě, což je obdivuhodné. A jaký byl impuls to po koronaviru znovu zkusit?
Oslovili mě ochotníci v Jičíně, jestli bych si s nimi nechtěl zahrát. Stalo se a pro mě to byl zlom. Přece to v Rovensku nezabalíme. Obešel jsem lidi, přemlouval, vybral hru, začali jsme zkoušet. Hrát pro lidi a při děkovačce se dívat do rozradostněných tváří – to neomrzí. Zahrajeme si tradiční reprízy v Libuni, na Podháji u Turnova, v Bakově nad Jizerou a možná ještě někde jinde. V zimě prostě zase začneme zkoušet něco nového. A doufám, že nám to ještě dlouho vydrží.