Co léto, to výzva. Před dvěma lety projeli trasu z Modřišic do italského Terstu. Na koloběžce! Tisíc kilometrů za 13 dnů s převýšením 15 tisíc výškových metrů (ZDE). Letos si manželé Štrauchovi na koloběžkách spolu synem, který je doprovázel na kole, dali ještě větší porci.
Vnímáte někdy v televizních přenosech cílové pásky legendární Tour de France ve velkých nadmořských výškách v horských sedlech? Tak to byla ta letošní výzva pro tři občany Modřišic u Turnova. „Nic s větším převýšením v Evropě není, takže si fakt cením toho, že jsme to zvládli, navíc i s batohy. Byli jsme na horských silničkách, kde se jezdí slavný cyklistický závod, docela atrakcí, lidé zastavovali a nechápavě si nás fotili: Jak někdo může ta horská sedla zvládnout na koloběžce?, říkali nám,“ přibližuje Zdena Štrauchová, kterou turnovská veřejnost zná jako majitelku butiku a zastupující tiskovou mluvčí radnice.
Vítejte na Routes des Grandes Alpes – legendární trase, která se vine od Ženevského jezera až do Nice na břehu Středozemního moře. Na více než 700 km přes Alpy překonává 14 horských sedel, většinu se zvučnými jmény (Colombiere, Galibier, d’Iseran, Isoard, Var, La Bonette, …). „Stoupáme po silnici popsané jmény slavných cyklistů, tři odrazy napravo, tři odrazy nalevo a znovu a znovu. Zhruba před měsícem tu potili krev jezdci na etapách slavné Tour de France, teď se tu potíme my. Jedeme pomalu, dovolenkově a na těžko s batohy…“
Cesta jim trvala dva týdny.
Zdenky Štrauchové jsme se zeptali:
* Proč zrovna tato trasa?
Vlastně náhodou. Našla jsem úchvatné fotky v knížce. Tak jsem je ukázala manželovi. Nechápavě se na mě podíval a zeptal se, jestli jsem se nezbláznila, převýšení na trase 18 000 metrů! Každý den kopec 20 kilometrů nahoru. To nechtěj, říkal. Možná právě proto, že odsoudil takový výlet pro mě jako nereálný, snažila jsem se dokázat opak.
* Jaká byla logistika, co jste si vezli, kde jste spali?
Oříškem bylo dostat naše stroje na začátek trasy, nakonec se podařilo zajistit jedno místo pro kolo ve vlaku TGV z Nice do Lyonu, koloběžky jsme rozložili a zabalili do potravinové fólie. Z Lyonu do Thonon les Bains jsme cestovali již místními vlaky, kde není nutná rezervace místa. Auto zůstalo na parkovišti u letiště v Nice.
S sebou jsme vzali jen to nejnutnější, ale trasa vedla přes sedla ve výšce nad 2 500 m n. m., tak se muselo počítat i s rozmary počasí v horách a připravit se i na zimu a déšť. Noclehy jsme si zajistili dopředu v hotelech a penzionech.
* Co fyzička? Chtělo se tělu každý den do kopce?
Tělo si zhruba po třech dnech zvyklo na zátěž i kopce. Jen jsme nesměli zastavit a dát si třeba den volna. To by byla největší chyba. Malé bolístky člověk měl, ale naštěstí se různě stěhovaly – jednou koleno, podruhé achilovka. Bylo to technicky úplně jiné než naše předchozí dálkové výlety. Do stoupání, které bylo i místy 10 procent, máte nohu vystrčenou více vzadu ve flexi a děláte jen malé pohyby. Dolu se pak vezete klidně třicet či padesát kilometrů ve velké rychlosti, takže vám celé tělo ztuhne. Každý večer jsem se snažila hodně protahovat.
* I když to byla dovolená, tak jste asi nestihli moc odpočívat?
Náš režim byl každý den stejný – v sedm hodin budíček a v osm hodin vyrazit na cestu, než začne být teplo. Za dopoledne jsme museli mít kopec zdolaný. Při výjezdech jsme téměř nezastavovali – jen rychlá pauza na pití. Naopak celé odpoledne jsme si pak užívali nádherné sjezdy krajinou, která leckdy nebyla dotčená lidskou rukou. Na trase jsme projížděli čtyřmi národními parky: Marcantour, Vanoise, Charteuse a Alto Vanoise, které tvoří největší chráněnou oblast v Evropě.
* Jedná se o oblíbenou trasu cyklistů i motorkářů. Jak na vás ostatní reagovali?
Většina cyklistů jezdila samozřejmě na silničkách a nalehko, potkávali jsme i elektrokola. Z naší výpravy byli všichni v šoku. Točili si nás na telefony – asi už jsme nebo budeme hvězdami sociálních sítí (smích) – obdivně pokyvovali hlavou, vykřikovali „bravo“, „magnifique“, „strong“. Vypadalo to, že koloběžky snad nikdy neviděli. Absolutně nechápali, jak je možné se na těchto strojích pohybovat bez elektriky do kopce. Z hustoty provozu jsme měli trochu obavu, ale pro řidiče jsou cyklisté na prvním místě, takže k nim jsou ohleduplní a respektují jejich náročné výkony.
* Doporučíte trasu ostatním?
Trasa je to bezpochyby nádherná, rozhledy fascinující, francouzské vesničky malebné a po cestě na vás dýchá historie. Silnice napříč Alpami samozřejmě nebyla stavěna pro cyklisty. Stojí za ní války, kdy armádní konvoje potřebovaly překročit průsmyky. Historie silnice začíná již v 50. letech 19. století. Dodnes jsou tam hmatatelné pozůstatky z první světové války se spoustou bunkrů a pevností. Po cestě zdoláte i nejvýše položenou asfaltovou silnici v Evropě na Cima de la Bonette do výšky 2 802 m n. m. Její 25 km dlouhé stoupání je považováno za nejkrásnější v Alpách. Samozřejmě se nejedná o trasu pro každého, stoupání jsou dlouhá a náročná, a i ve sjezdech musí člověk svůj stroj dokonale ovládat.
Byla to zkrátka výjimečná zkušenost a jsem ráda, že jsme se s tou výzvou společně poprali!
Zdolaná sedla: Col du Feu (1 120 m n. m.), Col de Joux Plane (1 712 m n. m.), Col de la Colombiere (1 607 m n. , .), Col des Aravis (1 486 m n. m.), Col des Saisies (1 632 m n. m.), Cormet de Roselend (1 968 m n. m.), Col de l´Iseran (2 770 m n. m.), Col du Télégraphe (1 566 m n. m.), Col du Galibier (2 642 m n. m.), Col d´Izoard (2 361 m n. m.), Col de Vars (2 108 m n. m.), Col de la Bonette (2 802 m n. m.), Col Saint Martin (1 503 m n. m.), Col de la Porte (1 057 m n. m.)
…