Honzu „Barona“ Marka znají v regionu všichni, kdo se pohybují kolem divadla. Málokdo však ví, že herectví či režie nejsou jeho hlavní obživou. Je restaurátorem starožitných hodin!
* Jsi vyučen hodinářem? Jak ses k oboru dostal?
Byl jsem to k nezaplacení dítě, které rozebralo mámě budík, aby zjistilo, jak to „chodí“. Zjistil jsem to hned po pár fackách, které jsem dostal za odměnu. Nakonec mě to dovedlo až k tomu, že jsem se hodinářem nakonec opravdu vyučil. Vděčím za to nejen mamince, ale i dědovi, který uměl všecko, vodil mě k sobě do dílny, kde opravoval sousedům také mj. hodiny. Dodnes si vybavuji specifickou vůni, kterou jeho dílna měla. Nesmím zapomenout také na svou ženu, bez jejíž podpory bych nikdy nedosáhl na restaurátorskou licenci.
…
* Čas naši prapředkové měřili podle dráhy slunce, poté přišly přesýpací hodiny a pak hodiny stolní či nástěnné. Z doby našich pradědů známe „cibule“ na řetízku vetknuté do vesty u saka a jen pár desetiletí jsou tu náramkové hodinky. Není to fascinující část historie?
Bezesporu je. Můžeme jen žasnout nad důvtipem našich předků, jejich dovedností a smyslem pro umělecké zpracování. Kvalita a provedení některých strojů jsou někdy neuvěřitelné. Cesta, kterou urazili vynálezci mechanických hodin, prochází přes téměř osm století.
* Zamýšlel ses někdy nad potřebami přesného času v různých dobách?
Dříve, například v renesanci, jste na hodinovém ciferníku nalezli pouze hodinovou ručku. Jednak proto, že strojky nebyly zdaleka tak přesné jako dnes, a také lidé měřili čas spíše od východu slunce k jeho západu. To byla pracovní doba. Potřeba ukazatele minut a tím i náročnost na přesnost hodinových strojů přišla až později s průmyslovou revolucí. Dodnes je možné vidět kombinované ciferníky na některých věžních hodinách, kde je hodinová ručka velká a minutová malá, protože tehdy plnila jen dodatečnou funkci. Takový ciferník je například na kostele v Jenišovicích, kde jsem hodinový stroj restauroval.
* V naší překotné současnosti je čas spíše synonymem pro něco, co nemáme, co honíme a nemůžeme dohnat. Běží čas historických hodin jinak?
Času je pořád stejně. Záleží jen, jak si ho umíme zorganizovat, čemu dáváme v životě přednost, resp. na co chceme mít čas. Pravidelné tikání starých hodin uklidňuje, dává možnost se zastavit a uvědomit si, že čas plyne nezávisle na nás. Tuhle funkci nemá ani ten nejchytřejší telefon.
* Restaurátor starožitných hodin, to zní úžasně. Tady se musí snoubit znalost a um našich předků s možnostmi dnešních vyspělých technologií. Když historické hodiny opravuješ, využíváš některé moderní přístroje? Jak třeba taková oprava fyzicky vypadá?
Každý stroj se musí před vlastní opravou důkladně vyčistit. Zde si pomáhám ultrazvukovými čističkami, které tuto zdlouhavou proceduru výrazně usnadňují. U věžních hodin lze využít moderní obráběcí technologie při výrobě chybějících nebo nevratně opotřebených dílů, které se pak uměle „ostařují“. Věžní hodiny jsou dnes standardně osazovány automatickými natahovacími stroji, které jsou řízeny počítačovou jednotkou. Tyto systémy jsou však vždy vně historického stroje a nijak nezasahují do jeho původní konstrukce. Samotné opravy se však dělají po staletí stejně. Máme jen lepší maziva, materiály a nástroje, které lze při opravách využít.
* Jsi dvorním hodinářem zámku Hrubý Rohozec. Kolikery hodiny jsi tady restauroval?
Nemám to přesně spočítané, ale je to kolem dvaceti. Všechny hodiny, které při prohlídce zámku uslyšíte tikat, odbíjet nebo hrát, byly na mém hodinářském stole.
* Kde jinde měří čas tebou opravené hodiny?
Těch míst je opravdu hodně. Z našich končin jsou to již zmíněné Jenišovice, pak kostel v Libštátě, kde je nádherný ručně kovaný stroj z konce 18. století, nebo radniční hodiny v Železném Brodě. Další unikátní hodiny z roku 1817 mně tikají na Křivoklátě.
* Velké hodinové stroje ve věžích kostelů a malé kapesní natahovací hodinky, princip je stejný, jen se mění velikost? Jak to je? Jak se dá v tom množství pérek a koleček vlastně vyznat?
Princip je stejný. Nutno však říci, že restaurování věžních hodin je úplně jiné řemeslo než oprava hodin nástěnných nebo stolních. Při našem povídání asi vzniká představa, jak je hodinářství poetické řemeslo. Jistě je. Když však na zádech po žebřících snášíte z dvacetimetrové věže po částech dvěstěkilový hodinový stroj a pak ho vysekáváte z holubího trusu, tak přímo fyzicky cítíte, že smysl pro romantiku má své limity.
* Na jakou práci jsi opravdu pyšný?
Cítím uspokojení, když se hodiny po desítkách let rozejdou a jejich majitelům to způsobí radost, oživí se jejich vzpomínky. Pýcha asi není to slovo. Vždycky je třeba hledat prostor pro zdokonalení, pro pochopení.
* Co máš nyní na stole?
V listopadu jsem dokončil restaurování věžních hodin v Bošíně u Nymburka, kde je krásný stroj od Jana Prokeše, který působil v 2. polovině 19. století v Sobotce. Restaurovaly se i ciferníky, věž se doplňovala o nové cimbály, které byly za války zkonfiskovány. Krásná práce. Jinak průběžně opravuji starožitné hodiny všem, kdo přijdou, pořád je díky Bohu co dělat.
* Je tenhle obor pro tebe definitivní, doživotní volbou? Nepokukuješ pořád jedním okem po divadle?
Jsem velmi vděčný za to, že je. Divadlo je pro mě nádherným koníčkem. Nikdy bych ho nechtěl dělat za peníze, protože bych se tím připravil o to hlavní, co mě na amatérském divadle naplňuje. A to je svoboda.
* Děkuji za rozhovor a vždy, když se teď podívám na věžní hodiny, vzpomenu si na tebe a na tento rozhovor, že všechno, i smysl pro romantiku, má své limity (smích). A teď vážně: Hodně krásných zakázek, ve kterých se snoubí historie s naší současností. Dělej dál lidem radost, ať už odbíjením hodin po babičce, nebo divadlem…
I já děkuji.
…
…
…při opravě věžního stroje na Křivoklátě…