Při setkání s kolegy fotografy dostávám tuto otázku v posledních měsících pravidelně. Ještě před třemi lety v mém fotografickém životě hrály rozhodující roli jen dvě značky – Pentax a Nikon. Pentax především před rokem 1989. Jako každodenní návštěvník legendárního fotobazaru v pražské Spálené ulici, který vedl stejně legendární pan Havlík, mně kinofilmové zrcadlovky Pentax uchvátily. S rozechvěním jsem v roce 1988 kupoval za dvouměsíční plat v pražském obchodním domě Máj Pentax K1000, abych poté vystřídal do první poloviny 90. let skoro vše, co tato značka nabízela. Neuvěřitelně malý Pentax MX, který byl na hranici možností, aby do něho bylo možné vložit standardní kinofilm, ME Super a Super Program, až po tehdy profesionální autofokusovou kinofilmovou zrcadlovku Z1. Tu už dnes pamatuje málokdo. S Pentaxy jsem fotil ještě pro regionální Pojizerské listy a Český ráj nebo taky něco málo regionálního pro ČTK.
Pentax MX, asi nejmenší kinofilmová zrcadlovka všech dob
Ovládací prvky Pentaxu K1000 (dnes podobně jako Fuji X100F, Fuji Pro 1a 2)
Od poloviny 90. let jsem se stal pravověrným Nikonistou, vystřídal jsem několik těl opět legendárního FM2, což je absolutně mechanická kinofilmová zrcadlovka, která se trochu podobá Pentaxu MX, ale o jednu dvě příčky výš. Když s ní chcete fotografovat, musíte už o fotografování něco vědět, jinak to pro vás nemá cenu. Poslední tělo jsem před lety prodal studentovi Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity a od té doby se velmi často přistihnu, že se na internetu dívám na nabídky prodeje tohoto těla. Dřív nebo později na některou kývnu, to vím.
Z Nikonu jsem vyzkoušel celou digitální řadu: D70, D100, D300, D600, D3s a D800, kterou dosud vlastním. Zatímco v případě prvních dvou těl šlo v podstatě o seznamování, s D3s jsem udělal asi 250 tisíc expozic a v podstatě se při fotografování dělo už vše intuitivně a už dopředu jsem věděl, že když si tohle tělo vezmu na reportáž, nebo na nějakou zakázku, jaké fotografie přivezu. Srostli jsme spolu. A stejně je tomu i u Nikonu D800, který nabízí billboardové rozlišení 36 MB. Co je u těchto těl nutností, jsou dokonalé objektivy. U Nikonu se tomu říká „svatá trojice“: 2,8/14-24 mm, 2,8/24-70 mm a 2,8/70-200 mm (ten nejširší jsem ale nikdy nepotřeboval mít). Je to ideální doplnit světelnou padesátkou (1,4/50, 1,8/50) a dvěma blesky SB 910 s radiovým odpalováním, a není moc co řešit. Tato výbava vám dodnes poslouží pro jakoukoli vážnou práci. Ano, je tu Nikon D4, D5, a nyní přichází D850. Vždy budou noví přicházet, není ale nutné vždy „rozbíjet prasátko“.
Nikon FM2
No, a proč tak dalekosáhlý úvod? Bylo mě dáno štěstěnou, osudem, či vlastní sveřepostí nahlédnout do tajů fotografie, za což po všechny mé dny nepřestanu vděčit našemu panu profesoru na Pražské fotografické škole Václavu Vláškovi. Neskutečný motivátor. Zažil jsem ho na „přelomu dějin“, kdy jsme v našem ročníku začínali studovat ještě za komunistů a školu absolvovali v nové době. Učil nás vidět, přemýšlet, a ano, okrajově i fotografovat. „Obrázky musíte mít v duši, dívejte se, vnímejte a potom hledejte postupy, jak se dopracovat k tomu nejlepšímu.“ I dnes si na něho často vzpomenu, jestli by mě „tuhle“ fotku z Valdštejna roztrhal na malé kousíčky a donutil příště přinést roztrhaný výřez 5 x 3 centimetrů na 30 x 40 cm, nebo jestli by to bylo tzv. „na zápočet“. Od něho vím, že než technika je důležitější skladba a stavba fotografického obrazu, že výsledný snímek má být prodloužením vaší mysli, že nemá jít o náhodu, ale souběh mnoha věcí. Technika je podružná: „Když mě napříště na zápočet přinesete tento snímek pořízený třeba dírkovou komorou, je to v pořádku, důležitá je myšlenka.“
Myšlenka. Přiznávám bez mučení, že v posledních letech s Nikony to byla fotografická nuda. Dokonalé snímky, vyvážené, začal jsem postrádat jiskru a vnitřní motivaci, protože není noc horšího, než zkostnatět. Přichází mladá generace, která už nic jiného, než „digitál“ nezažila, mnoho z nich jsou opravdu dobří a skvělí lidé. Namátkou třeba Hradečan Vojta Hurych. Jeho pojetí svatební fotografie se hodně blíží tomu, o co jsem se kdysi snažil na kinofilm. On to dotáhl do skvostných rozměrů, je radost se na jeho fotografie dívat, a ještě lepší se s ním setkat. Liberečan Radek Petrášek, který bydlet v Praze, byl by možná novým českým guru novinářské fotografie, nebo skorovrstevník Roman Čejka, kdyby zase začal fotografovat! Nejde o soutěž, ti starší by měli mladší respektovat, a jestli je z nás, padesátníků, někdo na mladší generaci naštvaný, že jsou lepší, jeho volba. Já to vítám, hlavně proto, že je to další motivace. Stagnace a pocit, že jste něčeho dosáhli, to je cesta do pekel.
Dnes už legendární Fuji X100 (následovaly Fuji X100s, X100T a nyní aktuálně čtvrtá verze X100F, která už nemá v podstatě žádnou chybu…)
Náš rodinný přítel, turnovský architekt Jiří Kubát, na začátku tohoto desetiletí byl v našem regionu asi první, kdo začal tak trochu „dělat“ do Fuji. První a dnes už legendární fotoaparát Fuji X100. Místy nedokonalé, přesto okouzlující tělo s průhledovým hledáčkem typu Leica. Někdy ale také nesprávná expozice a pomalé ostření. On s ním fotí dodnes. A má nádherné výsledky, protože ten fotoaparát má duši! V současnosti je to TOP tělo některých art fotografů, mohu doporučit z osobního setkání třeba práce Laury Kovanské.
Inženýři z Fuji jakoby dnes reflektovali návyky starší generace fotografů s přesmykem do digitální éry. Pentax MX a Nikon FM2, to je vlastně přeneseně Fuji X-T1. O co ve fotografii jde? O čas, clonu a nastavení ISO (citlivost – dříve filmu). Čas a hodnotu ISO máte na Fuji X-T1 (či na Fuji X-Pro1a2) přehledně na kruhových ovladačích, podobně jako na Nikonu FM2, clona je na objektivu. Víc není pro vážné fotografování potřeba.
Fuji X-T2
Věřte, všechny další programy – portrét, krajina, sport ad. jsou jen pro fotografické nýmandy. Že někdo s drahou zrcadlovkou je schopen fotit na „zelený mód“, to mě děsí.
Co mě ale upřímně na Fuji X-T1 vadilo, byly pomalejší náběh, horší manévrování s hodnotami ISO, když jste zvyklí fotografovat „manuálně“, a další drobnosti. To vše je od loňského podzimu smazáno u Fuji X-T2. Tady je to stejně jako s Nikony: Když máte D3s a D800, moc už nepotřebujete nové modely, protože tyhle vám nabízejí, co potřebujete – odpovídající dynamický rozsah, nízký šum při vyšších hodnotách ISO, dostatečnou rychlost autofokusu ad. Proto bych nechtěl být manažerem prodeje u Nikonu. Proč? Cenová politika Nikonu je v poslední době totiž úplně mimo realitu, tedy alespoň v České republice. Prostě nebudu dávat dvoj či trojnásobek za těla a plastové objektivy z Thajska a Číny naproti technice Made in Japan, vesměs v kovu. A co je asi nejdůležitější, zatímco jsem v případě Nikonu měl v brašně na rameni běžně i 8 kg (při celodenním nošení se to opravdu hodně pronese), s Fuji je to polovina a méně při stejném rozsahu a kvalitě. To je pro mě docela zásadní. Díky technice Fuji se stávám při fotografování méně nápadným a více pohotovým, je rozdíl fotografovat s Nikonem D3s + 2,8/24-70 a Fuji X-T2 + 18-70 co do velikosti a pozornosti okolí. Výsledky jsou téměř totožné, hmotnostně jste asi tak na třetině. Ovládání Fuji X-T2, to jsou mé oblíbené Pentaxy K1000 a MX a Nikon FM2. Vrátil jsem se zase na začátek. Stal jsem se „Fujistou“.
Ovládací prvky Fuji X-T2
Příště bych rád v tomto „okénku“ shrnul roční zkušenosti s Fuji X-T2 (zhruba 50 tisíc expozic) a poté s Fuji X100F. A nebudou to jen plusy, protože i inženýři z Fuji mají před sebou ještě nějakou práci!
* * *
Vím, řeknete si, co sakra s tímto textem na regionálním zpravodajském webu? A máte pravdu, jenže je možná dobré vědět, jak na TvA vznikají obrázky, protože ty jsou, alespoň tedy pro mě, docela zásadní…